Mnohé z toho však před pár měsíci změnila návštěva jednoho mého pacienta, říkejme mu Pavel. Pavel mi přinesl knihu s názvem Reconnection – Návrat k léčivé energii. Nebylo to poprvé, kdy jsem od pacienta dostal knihu, zvlášť poslední dobou se mi to stává poměrně často. Dostanu knihu, ze slušnosti poděkuji s tím, že si ji určitě přečtu a na dobu neurčitou ji založím do knihovny, protože, znáte to, času je málo.  Když jsem děkoval Pavlovi, zarazila mě naléhavost v jeho očích, opravdu stál o to, abych si ji přečetl. Na první pohled to byla další z knih o amerických (pseudo)lékařích objevujících vlastní genialitu v alternativní medicíně. Autor Eric Pearl ještě ke všemu vypadal jako král teleshoppingu a mág s uhrančivým pohledem v jednom. Takže žádný osvícený jogín, spíš mazaný obchodník, říkal jsem si a do knihy se zdráhavě začetl. Během četby však začal můj zájem narůstat.

Eric v knize popisoval, jak v průběhu chiropraxe (v USA velmi oblíbený způsob rehabilitační terapie založený na mobilizaci kloubů a obratlů) začal nad svými pacienty po ošetření spontánně držet ruce. Ti se náhle začali třást nebo mít prapodivné reakce a co víc, začali se uzdravovat i ze závažných zdravotních obtíží. Současně autor přiznává, že neví, proč se to stalo, a proč se to děje právě jemu. Nenabízí žádný recept, jak na to, mluví o sobě jako o vodiči energie a zároveň netuší, jak tělo pacienta se získanou energií naloží. Přitom je extrémně úspěšný, a to nejen v uzdravování pacientů s onemocněními typu rakovina, dětská mozková obrna, bolesti páteře, cukrovka, psychické přetížení, nebo lehčích onemocnění, ale i v učení tohoto procesu a předávání zkušeností.

Když jsem knihu dočetl (četl jsem ji každou volnou chvíli mezi jednotlivými pacienty, po večerech do noci i ráno během snídaně) a čekal na další pacientku, říkal jsem si, že Eric Pearl je šťastný muž, anebo pěkný drzoun. A že je to celé nesmysl. Jenže mi to nedalo a při první příležitosti jsem to zkusil a nad odpočívající klientku zvedl ruce… Po několika vteřinách se mi rozbušilo srdce, pacientce se začala třást levá ruka, následovala pravá. Postupně se třes přemístil do nohou a pánve. Když jsem se jí opatrně zeptal, jak se cítí, odpověděla, že skvěle, jen ten třes neovládá. Trvalo to hodinu a půl, poté spokojeně odešla. Jak jsem se cítil během téhle chvíle já? Po počátečním šoku a strachu jsem se dostal do stavu jakési euforie a s údivem jen sledoval dění přede mnou.