Nečas, Topolánek, a další lidé klausovské i postklausovské éry, kteří této zemi svoji "politikou" systematicky mnoho let škodili a jejich vinou došlo k absolutní diskreditaci původní české pravice, se spolu se svými přisluhovači pustili do hysterického jekotu, varující před údajnou "podivnou policejní stranou". Jejich motivem je dílem frustrace z toho, že se svoji představou postavení politiky nad zákon a propojení s kmotrovským světem by neměli šanci už ani v nynější ODS, dílem pak strach, co vše na ně Šlachta ví. V každém případě však mobilizace na "obranu demokracie" z úst lidí, kteří v naší zemi způsobili její absolutní destrukci, je stejně falešné a zároveň směšné jako bylo Nečasovo působení v roli premiéra.

Je až bizarní, k jak nesmyslným argumentům se uchylují ti, kdo se bojí Šlachtova nezpochybnitelného morálního kreditu a důkazů, které na různé lumpy může z minulosti mít. Tito lidé budou schopni snad dokonce tvrdit, že morálka v politice je vlastně škodlivá, a kdyby Šlachta na Úřadu vlády svůj zásah neprovedl, mohli jsme pokojně žít v iluzi, že česká politika zase není tak špatná a prohnilá. 

Především nutno připomenout, že ani v nejmenším není Šlachtova vina, že se především pravicové "tradiční politické strany" u nás již v 90. letech stihly absolutně zdiskreditovat, a i v další dekádě si v podstatě testovaly, co vše český volič ještě vydrží. Úvahu, že není běžné, aby bývalý elitní policista vstupoval do politiky, je možné vést i jinak než bývá mediálně prezentováno, a sice že tento dokládá neutuchající bídu našich současných "tradičních" politických kádrů. Kdyby totiž tito politici za něco stáli, nikdy by nebylo tak úspěšné ani hnutí ANO, které svůj vznik založilo na odporu k tehdejším politickým pořádkům, což oslovilo voliče napříč politickým spektrem. 

Můžeme uvažovat, kolik máme dnes osobností v tradičních politických stranách, které mají nadprůměrné schopnosti i morální kredit, což obojí náleží k nutným předpokladům dobrého politika. Politiků formátu Miloše Vystrčila či Petra Fialy je u nás skutečně minimum, přičemž druhý jmenovaný navíc sice působí v tradiční straně, ale je spíše tradičním akademickým než tradičním politikem. Přísaha je přirozenou reakcí na tuto situaci ze strany lidí, kterým pořád ještě není jedno, kdo tuto zemi řídí.

Jeden z dalších naprosto nesmyslných výpadů proti Šlachtovi je jeho údajné "východoevropské" směřování. Patrně si někdo plete Šlachtu se stranami jako SPD či Trikolora, které skutečně ohrožují naší příslušnost k vyspělé části Evropy. Z programových dokumentů Přísahy je však podpora našeho členství v EU naprosto zřejmá. Dokonce tak, že kvůli ní na Šlachtu zaútočil pro změnu nacionalistický Okamura.