Richard Pokorný: Kdo se bojí Přísahy?

Nečas, Topolánek, a další lidé klausovské i postklausovské éry, kteří této zemi svoji "politikou" systematicky mnoho let škodili a jejich vinou došlo k absolutní diskreditaci původní české pravice, se spolu se svými přisluhovači pustili do hysterického jekotu, varující před údajnou "podivnou policejní stranou". Jejich motivem je dílem frustrace z toho, že se svoji představou postavení politiky nad zákon a propojení s kmotrovským světem by neměli šanci už ani v nynější ODS, dílem pak strach, co vše na ně Šlachta ví. V každém případě však mobilizace na "obranu demokracie" z úst lidí, kteří v naší zemi způsobili její absolutní destrukci, je stejně falešné a zároveň směšné jako bylo Nečasovo působení v roli premiéra.

Je až bizarní, k jak nesmyslným argumentům se uchylují ti, kdo se bojí Šlachtova nezpochybnitelného morálního kreditu a důkazů, které na různé lumpy může z minulosti mít. Tito lidé budou schopni snad dokonce tvrdit, že morálka v politice je vlastně škodlivá, a kdyby Šlachta na Úřadu vlády svůj zásah neprovedl, mohli jsme pokojně žít v iluzi, že česká politika zase není tak špatná a prohnilá.

Především nutno připomenout, že ani v nejmenším není Šlachtova vina, že se především pravicové "tradiční politické strany" u nás již v 90. letech stihly absolutně zdiskreditovat, a i v další dekádě si v podstatě testovaly, co vše český volič ještě vydrží. Úvahu, že není běžné, aby bývalý elitní policista vstupoval do politiky, je možné vést i jinak než bývá mediálně prezentováno, a sice že tento dokládá neutuchající bídu našich současných "tradičních" politických kádrů. Kdyby totiž tito politici za něco stáli, nikdy by nebylo tak úspěšné ani hnutí ANO, které svůj vznik založilo na odporu k tehdejším politickým pořádkům, což oslovilo voliče napříč politickým spektrem.

Můžeme uvažovat, kolik máme dnes osobností v tradičních politických stranách, které mají nadprůměrné schopnosti i morální kredit, což obojí náleží k nutným předpokladům dobrého politika. Politiků formátu Miloše Vystrčila či Petra Fialy je u nás skutečně minimum, přičemž druhý jmenovaný navíc sice působí v tradiční straně, ale je spíše tradičním akademickým než tradičním politikem. Přísaha je přirozenou reakcí na tuto situaci ze strany lidí, kterým pořád ještě není jedno, kdo tuto zemi řídí.

Jeden z dalších naprosto nesmyslných výpadů proti Šlachtovi je jeho údajné "východoevropské" směřování. Patrně si někdo plete Šlachtu se stranami jako SPD či Trikolora, které skutečně ohrožují naší příslušnost k vyspělé části Evropy. Z programových dokumentů Přísahy je však podpora našeho členství v EU naprosto zřejmá. Dokonce tak, že kvůli ní na Šlachtu zaútočil pro změnu nacionalistický Okamura.

Další bizarností je, že právě k Okamurovi je Šlachta v některých komentářích přirovnáván, přestože Šlachtovy názory a život nemá s Okamurovým společného naštěstí snad vůbec nic. Okamura je politický podnikatel, který prostřednictvím hlasů voličů chce uspokojovat svůj blahobyt, protože práce poslance i místopředsedy PS v jeho pojetí je docela dobré živobytí, a část našich voličů je bohužel natolik jednoduchá, že jim tento koncept stačí. A o srovnání Okamurovy a Šlachtovy práce pro občany této země v jejich "předpolitickém" životě je patrně zbytečné jakkoliv hovořit.

Přísaha je naštěstí jakýmsi protipólem Trikolory, neustále prodchnuté klausismem s "tradičním" pohledem na politiku, že politici jsou páni a občané kmáni, a ještě zhoubnějším pohledem na společnost, kde pod zástěrkou prosazování "svobody" otevírají dveře svévoli, bezohlednosti a sobectví. Klaus starší coby "odborný expert" Trikolory se ve své mravní nevyspělosti pyšnil otevřeným odmítáním roušek, zatímco Šlachta sbíral podpisy na drive in podpisových místech a ve všech pozvánkách zdůrazňoval potřebnost ochrany před infekcí. I toto o mnohém vypovídá.

Mezi nejpokleslejší útoky proti Šlachtovi náleží nepřekvapivě výpady Nečase nebo Topolánka, že Šlachta chce "všechny zavřít". Neomalenost, ubohost a trapnost obdobná jejich působení v nevyšších státních funkcích, a to jsme se tam od nich dočkali opravdu lecčeho, včetně Topolánkových obnažených fotek z Berlusconiho jachty. Předně nutno říci, že to přece nebyl Šlachta, kdo schvaloval tak nesmyslné novelizace trestního zákoníku, díky kterým máme dnes jeden z nejvyšších (či možná již úplně nejvyšší) podíl osob ve výkonu trestu odnětí svobody na obyvatele z celé EU, přičemž těžko lze relevantně tvrdit, že by u nás bylo z celé EU i největší množství gaunerů.

Tento absurdní stav trestněprávní legislativy jde opět za představiteli "tradičních stran", kteří ani při přijetí nového trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 nedokázali odstranit např. univerzalitu trestu odnětí svobody (tj. možnost jeho uložení za jakýkoliv trestný čin z cca 300 trestných činů, které zákoník zná), prosadit široké používání alternativních trestů v podobě běžné v civilizované Evropě, zachovat materiální znak trestného činu coby obligatorní podmínku jeho naplnění, který bránil kriminalizaci za bagatelní či dokonce jen formální kriminalitu (např. sotva plnoletým klukům na čundru, kteří chytí kapra bez rybářského lístku, u nás hrozí podle § 304 TZ až 2 roky nepodmíněného vězení za trestný čin pytláctví) apod. Pod tímto zákonem jsou příznačně podepsání Klaus, Topolánek a Vlček, nikoliv Šlachta.

Navíc je známo, že Šlachta nikdy nehonil "malé ryby". Nikdy nestíhal kluky za chycení kapra bez lístku. Nestíhal ani bezdomovce za opakované ukradnutí několika rohlíků v samoobsluze, což je dle § 205 odst. 2 našeho "pokrokového" trestního zákoníku kupodivu také trestný čin, za který dokonce hrozí až tři roky žaláře. Nestál metr za dopravní značkou obce, aby tam pokutoval řidiče za jízdu 51 km/h. A nikdy neprosazoval další eskalaci nesmyslné hypertrofie naší trestněprávní odpovědnosti. Místo toho honil skutečné lumpy, nebál se ani lumpů oděných v královský šat a především kladl důraz na rovnost v posuzování lumpáren. Je pochopitelné, že zastánci starých klausovských pořádků ho nenávidí a zároveň se ho bojí, protože na rozdíl o oněch bezdomovců se jim v případě úspěchu Přísahy skutečně výrazně zmenší "podnikatelský prostor". Naopak za onoho kradoucího bezdomovce by Šlachta rohlíky mnohem spíše sám zaplatil, než aby jej odvedl v želízkách.

Snad ještě absurdnější je Šlachotovi vyčítat, že kvůli němu padla Nečasovo vláda. Ta přece padla proto, jak se choval Nečas. Kdyby se tak nechoval, nepadla by. Vinu za provinění nese viník, nikoliv ten, kdo jeho vinu odhalí. To je přece logika, kterou chápe i oligofrenik. Voliči sami po pádu Nečaovo vlády rozhodli, nakolik pro ně tehdejší ODS zůstala důvěryhodná. A nejde vůbec o to, zda byla či nebyla nynější Nečasova manželka spolu s Nečasem nakonec odsouzena či nikoliv, tj. jak bylo jejich chování zhodnoceno optikou trestního práva. Podstatná je skutková pravda a její zpřístupnění voličům, aby se podle ní mohli rozhodovat. Díky Šlachtovi se voliči dozvěděli, jak to za jejich peníze chodilo v kanceláři premiéra, kdo a jak skandálním způsobem úkoloval vojenskou rozvědku a jaké principy chování tam byly běžné. Pokud to nebyl trestný čin, nepochybně to bylo naprosto neslučitelné s elementárními pravidly slušnosti, morálky a poslání politiky. A právě díky Šlachtovi mohli voliči tehdejší koalici ve světle těchto informací zhodnotit v předčasných volbách. Co je na tom špatně?!

ODS by měla Šlachtovi vlastě ještě poděkovat, protože tyto události definitivně zlomily vaz tehdejšímu kmotrovskému pojetí strany a dali ji šanci na rehabilitaci a restrukturalizaci, což se pod vedením osobnosti formátu Petra Fialy daří, pochopitelně k nevoli zastánců starých pořádků v čele s mladším a starším Klausem.

Šlachta samozřejmě není spasitel, jak je někdy ironicky nazýván. I pokud uspěje, bude stát tváří v tvář mj. obrovské hypertrofii nekvalitní a mnohdy účelové legislativy, kterou schvalovali jeho poslanečtí předchůdci, včetně těch s velmi kladným vztahem k alkoholu jako třeba Kalousek, podezřelých ze sexuálního násilí na mnoha ženách jako třeba Feri, obyčejných hospodských rváčů jako nezařazený poslanec Volný, zoufale prázdných politických podnikatelů jako Okamura či dokonce zdiskreditovaných politických garnitur z divokých 90. let. S pravidly a společenským systémem nastoleným takovýmito morálními velikány by neudělal na počkání zázraky snad ani Ježíš Kristus.

O to tady však nejde. Klíčové z mého pohledu je, že Šlachta svým dosavadním životem jednoznačně prokázal, že je poctivý chlap, který chce hájit morálku, spravedlnost, rovnost před zákonem, nejde mu o osobní blahobyt a neváhá za tyto hodnoty nasadit úplně všechno, včetně vlastního života. Kolik dalších takových lidí v dnešní české politice znáte?

Převzato z profilu.