Ta pro připomenutí začala tím, že strana Věci veřejné (přezdívaná též Veverky) strašila demisí svých ministrů a skončila tím, že „veverky“ velmi rychle stáhly ocásek a ve vládě odsouhlasily vše, co jim TOP 09 a ODS nadiktovaly.  

A za těchto poměrně nedůstojných okolností nám vládní strany předestřely tak zásadní věc, jakou je idea, jak v dalších letech dojít k vyrovnanému státnímu rozpočtu a postupnému snižování státního dluhu. Řešení jsou vždy jen dvě – snižování výdajů a zvyšování příjmů. Takže se bude i nadále škrtat ve výdajích, přibudou nové daně, některé staré se zvýší.  

Pomiňme teď na chvíli to, jak velkým morem tuzemské politiky je absence dlouhodobé vize a předvídatelnost například právě daňového systému. Vládní plány na výši daní se mění tak, že by jim rychlost záviděly i postavy na orloji, daňovému poplatníkovi však nezbývá než to akceptovat.  

A tak poroste daň z přidané hodnoty, mírně se zvýší přímé daně, přibude uhlíková daň, zvýší se daň z nemovitostí, skončí zvýhodněná zelená nafta, vznikne druhé pásmo daně pro platy nad sto tisíc – s ohledem na pravicové voliče nazývaná solidární příplatek.  

Jen drobně se pak řeší problematický fakt, že osoby samostatně výdělečně činné prakticky žádné daně neplatí. Respektive zatímco před deseti lety OSVČ na daních zaplatily 15 miliard, loni to bylo 1,5 miliardy...  

Do toho přicházejí nové zprávy o změnách zdravotních zákonů a vyšších poplatcích u lékaře.  

A tak žádný div, že lidé mají stále větší pocit, že po nich stát chce stále něco navíc, ale moc jim toho za to nedává.  

Je to ale i příležitost. Připomenout si a uvědomit si znovu prostý fakt – stát, politici, armáda úředníků jsou živi z našich peněz. Tomu musí odpovídat jejich služby, jejich odpovědnost. Platíme více? Kontrolujme ještě víc! Plýtvání, odtékání peněz při podivných státních zakázkách, korupci. Pokud vyšší daně budou znamenat vyšší tlak veřejnosti na kontrolu státní správy a jejích výdajů, bude to dobře.  

Vládě se nedá upřít snaha s dluhy bojovat. Snižuje provozní výdaje, chce rušit či slučovat úřady, zmrazila platy, ve státní správě je snížila s výjimkami o 10 %, platy si snížili i poslanci... V letech 2010 až 2014 hodlá vláda uspořit (to znamená neutratit z našich daní) celkem 400 miliard korun.  

Státní dluh přesto postupně roste a poroste, dokud rychlost úspor a výše příjmů nebudou každý rok vyšší než výdaje a nové zadlužení. Dnes si sice můžeme říkat, že jsme na tom s veřejnými financemi ve srovnání s jinými zeměmi dobře, a ptát se, proč se tedy opasky utahují tak moc.  

Ale bez snahy dluhy krotit a odmazávat by na tom třeba dnešní předškoláci za dvacet let mohli být jako dnešní mladí ve Španělsku, kde je jich v důsledku finanční a dluhové krize bez práce padesát procent.  

Platí, že odpovědný politik musí provádět i nepopulární kroky. (I když to zároveň neznamená, že kdo provádí nepopulární kroky, je odpovědným politikem.) Současné vládě snahu o „konsolidaci veřejných financí, jak se nehezky říká, nikdo upřít nemůže. Je to ostatně jeden z mála cílů, k němuž se může upínat.  

Pravdou sice je, že stejná vláda v roce 2010 vláda slibovala, že přímé daně zvyšovat nebude, a nyní je zvedá a zavádí daň pro bohaté, což by od pravicové vlády málokdo čekal. Jenže klacek pravicovosti tady není na místě. Podobně bychom mohli někdejší Zemanově vládě sociálních demokratů vyčítat nelevicovost, když na rozdíl od pravicové Klausovy vlády privatizovala banky. Nebo vyčítat vládě Vladimíra Špidly, že snížila firemní daně.  

Hra na pravicovost a levicovost je ve světle finanční krize zbytečná, jak je patrné při pohledu do Evropy. Cílem je vymanit se z dluhové pasti, případně do ní i v dlouhodobém horizontu nespadnout. Zbraně, které pro to vláda volí, se nám nemusí líbit. Ale s důvodem, proč to dělá, se dá jen těžko nesouhlasit.