V roce 1989 mi bylo osmnáct. Myslel jsem si, že budu automechanikem nebo opravářem zemědělských strojů. Hráli jsme u nás v městečku na Moravě v Sokole fotbal, chodili na hody, měli kapelu a koukali po holkách.
Že se v následujících dnech budou odehrávat velké změny, jsme si ani moc neuvědomovali. V televizi toho moc neřekli a internet, tomu nebudete věřit, ale ještě ani neexistoval. Můj život šel proto dál. Dál jsem chodil do práce, hrál fotbal a v kapele.
Vlastně nejdůležitějším zlomem pro mě osobně byla transformace tehdejší Veřejné bezpečnosti na Policii. V tom jsem viděl velkou příležitost. Dělat to jinak, skutečně sloužit lidem a bránit je před lumpama. Rozhodnul jsem se do toho naplno jít a budovat to jinak. Pracovat pro republiku, pro občany a pro stát. Spali jsme pak na zásahovce na stole, neměli často ani korunu, zato plno neplacených přesčasů. Myslel jsem si, že to naše republika potřebuje, že je to tak správně a tak jsem to taky dlouhé roky dělal.
Od revoluce byla obrovská očekávání. Ne všechno se bohužel naplnilo. Lepší platy a podmínky pro práci, možnost podnikat, cestovat, užívat svobodu slova a účastnit se demokratických voleb. Těch očekávání bylo mnohem víc. Výhody, které demokracie a kapitalismus s sebou přinesly, rozhodně nepocítili všichni z nás.
Bohužel hlavně to, že spravedlnost není pro každého stejná a jedni můžou to, co jiní ne. To se odstranit vlastně nepodařilo. Často se vrací pocit, že stát tu není vlastně pro nás, aby nám sloužil. Myslím, že i proto se občas objevují hlasy, které revoluci zpochybňují. Řešením podle mě není vracet se do minulosti, ale pracovat na opravě stávajícího stavu. Tak, aby skutečně každý poznal, že se něco změnilo k lepšímu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
