Vánoce jsou svátkem narození našeho Pána, Ježíše Krista. A křesťanství je o radosti. Především o radosti, a vlastně… pouze o radosti… Rád bych Vám to vysvětlil, ale neumím to… Polovinu svého dospělého života jsem byl agnostikem a polovinu jsem křesťanem. Mám přátele ve stavech obou. Vím, jak se na život a osud lze dívat z pohledů obou. A věřte mi, na žádné straně nejsou padouši. Jen lidem na straně jedné… něco chybí… To nejdůležitější…

Tak tedy, teď následuje jeden velice neumělý pokus:

Křesťanství je v první řadě o svobodě. Toto náboženství Západu nám sděluje, že člověk je svobodný, má svobodnou vůli a na jeho volbách záleží. Člověk si v posledku sám volí spásu nebo zatracení. Křesťanství, na rozdíl od fatalistických náboženstev Východu, sděluje, že osud člověka není předem daný, že on sám si svou budoucnost určuje. A taky říká, že jakkoli hluboce by klesl, vždy existuje možnost nápravy. Není na světě tak špatný čin, aby nemohl být olitován a napraven.

Křesťanství je v druhé řadě o lásce. O lásce Stvořitele k nám lidem, celkem to zlobivým potvůrkám, jež je tak velká, že my sami ji nemůžeme opětovat. Můžeme se o to jen pokusit. My lidé jsme slabé, chybující a pošetilé potvůrky, a nechápeme, na čem skutečně záleží. Proto Bůh, ve své nekonečné lásce a moudrosti, nás to naučil tím nejvíce šokujícím způsobem: stal se člověkem, přebýval mezi námi a pak se pro nás nechal zabít. Z terapeuticko-pedagogických důvodů: aby nás vykoupil z našich nepravostí a aby nás naučil, co je smyslem života.