Kdo za to může

Klaus a Weigl uvádějí: „Dnešní Ukrajina je smutným důsledkem Stalinova míchání národů a hranic, přetrhávání přirozených historických vazeb... s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila.“

To je dobré zdůraznit: Halič či Lvov nikdy nebyly součástí ruského státu – vždy byly součástí státu polského, pak rakouského, pak opět polského – až do paktu Molotov-Ribbentrop, kdy se Stralin stal spojencem Hitlera (a komunisté spojenci nacistů). Západní Ukrajina historicky tudíž vždy byla součástí Západu, nikoli Východu; a současní západní Ukrajinci vzhlížejí na Západ.

Klaus a Weigl dále píší: „...etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří akcentují tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně antiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát...“ – avšak „Žijí v ní dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti. Obě vzhlížejí s nerealistickými očekáváními k zahraničí – jedna k Západu, druhá k Rusku.“

A pokračují: „V každém případě se jedná o zemi mimořádně křehkou, zranitelnou, nestabilní, snadno ohrozitelnou jakýmkoli zásahem zvenku. Nemáme na mysli nutně zásah vojenský, stačí k tomu zásah politický. Stačí vyvolání neklidu a nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám (o kterých si ale nic světoborného nemyslíme), podněcování závisti, vzájemné obviňování se z korupce a z nezaslouženého obohacování se, a v neposlední řádě rozpoutávání národnostních sporů, či přímo nenávisti. Domníváme se, že právě to – všechno dohromady – se na Ukrajině stalo. A děje.“

Jak se to ale stalo?

Podle Klause a Weigla: „Latentní, opakovaně na povrch vyvěrající krizi na Ukrajině se Západ a všichni ti, kterým za různá historická příkoří – od Polska po Gruzii – leží Rusko v žaludku, rozhodli využít jako záminku k vyvolání nové konfrontace Západu s Ruskem.“