Prostě nejsme identičtí. Tudíž čím větší máme svobodu, tím více můžeme své přirozené nestejnosti projevovat a tím větší majetková nerovnost ve společnosti nastane.

A je to tak v pořádku. Nerovnost je přirozená, rovnost je umělá. Ve společnosti se vždy spontánně ustaví nerovnost, nikdy rovnost. Tu lze ustavit jedině státní intervencí, diktátem, donucením. Sama nikdy nevznikne.

Rovnost znamená stejnost, nudu, šeď. Nemám ji rád ve sportu, nemám ji rád v kultuře, nemám ji rád v životě. Co mám rád místo ní, co je jejím opakem? Výtečnost. Ta je opakem rovnosti. Pokud ve sportu jsou si všichni rovni – jsou stejní – veškeré vzrušení ze hry se vytrácí. Pokud v umění jsou všichni rovni-stejní – stejně malují, stejně zpívají – je tu šílená nuda. To, co chceme místo ní, jsou výkony, výtečnost, bravura.

Přesto je rovnostářství jednou z nejsilnějších ideologických vášní dneška. Jednou z jeho aktuálních mánií je mantra „stejný plat za stejnou práci“ mezi muži a ženami. Tvrdí se nám, že ženy dostávají za stejnou práci nižší mzdu než muži, a to je prý nespravedlivé.