(V článku použito několik pasáží z knihy: „Služ Českému státu….“ autora pplk.v.z. Mgr. Romana Lienera.)

Pan premiér nezjistil pochybení v činnosti Vojenského zpravodajství, jak píše ve svém vyjádření. Inu trpělivý a pozorný čtenář si jistě učiní závěr sám, aniž bych předjímal, že s panem premiérem souhlasit nebude. Nicméně v souvislosti s vyjádřením pana premiéra Nečase z mnoha otázek, které jeho názor, byl-li skutečně jeho vlastním, vyvstávají, snad jen jedna. „A co by již podle Vás bylo pochybením v činnosti Vojenského zpravodajství? Až mrtvola?“ Protože na žebříčku toho, co si Vojenské zpravodajství v českém právním státě v této kauze dovolilo, již mnoho jiných příček nezbývá. Dovolil bych si tvrdit, že snad žádná.

Dostat se v Česku do vazby je více než snadné….

Mnoho občanů tohoto státu, zásadně souhlasí se stávajícím podmínkami v českých vazebních věznicích, jako by si byli jisti, že jich se toto státní peklo netýká. Netuší, že se ve vazební věznici sami mohou octnout svižně a velmi, velmi rychle…

Na jaře roku 2004 mi můj advokát přinesl oficiální dopis z Úřadu pro právní zastupování MO ČR, ve kterém pod číslem jednacím, s razítkem a podpisem, mému advokátovi sděluje jeho tehdejší ředitel JUDr. Rylich, že nemůže dokončit některé plánované kroky s mým advokátem v mých záležitostech, poněvadž probíhá mé trestní stíhání a tyto záležitosti bude možné dokončit, až bude ukončeno. I tento dopis je přílohou knihy, samozřejmě, a jistě ho lze dohledat i v análech tohoto ctihodného úřadu. Tedy ne Pepa u piva, ale stát mě informoval, že mě trestně stíhá, oficiálně informoval… Proto jsem se po poradě s advokátem rozhodl, že nebudu pracovně cestovat do zahraničí, nepojedu s rodinou na zahraniční dovolenou, aby toto nebylo možné použít jako záminku pro mé uvržení do vazby. A toto jsem přesně až do svého zatčení, na podzim roku 2004, tedy půl roku poté, co jsem byl státním úředníkem oficiálně zpraven o svém trestním stíhání, dodržel.