Pokud se nad tímto výrokem zamyslíme, dojdeme k závěru, že církve čím dál tím více opouští své původní poslání a stávají se institucí závislou na státu a zejména jeho penězích. Vždyť to, že mají církve pomáhat, a to zejména sociálně slabým, jak Bible říká „vdovám a sirotkům“ vychází z jejího základního poslání. Církev by měla nést zvěst o cestě k Bohu a pomáhat slabým a nemocným. Toto poslání vetkl do církve Ježíš Kristus.  Pak je ale otázkou, proč s pomocí otálí a čeká, až ji stát vyzve, požádá či něco obdobného. Vždyť stát nemusí a dle Listiny základních práv a svobod, ani nemůže církvím říkat, co mají dělat. Navíc, díky tzv. církevním restitucím se církvi vede finančně velice dobře. Opravují se biskupská sídla, investují se peníze do vybavení apod.  Přesto v tak důležité otázce, jako je sociální a charitativní pomoc církve otálí a čekají na stát. V ohledu na sociální pomoc v krizi je dobré síly koordinovat, zvláště v oblasti imigrantů, o kterých nevíme, odkud pocházejí, kdo způsobil a řídí jejich masový příliv, ani jaký je jejich skutečný cíl cesty. Ale přesto jsou mezi těmito imigranty dost dětí a žen, kterým je potřeba pomoci, postarat se, alespoň na chvíli o jejich základní potřeby a třeba jim i pomoci k důstojnému a bezpečnému návratu domů do jejich vlasti a jejich rodinám, po té co zjistí, že Evropa není místo, kde je pro každého kdo  přijde je připraven palác, kde „nelétají pečení holuby“ do úst a peníze na sociální dávky nejsou neomezené.

Také církve mohli již pomáhat dříve, neboť problém imigrantů, není jediným sociálním nedostatkem státu. Církve mohli zasáhnout a pomoci při řešení finanční krize Klokánků, a tak pomoci našim opuštěným dětem, mohli se aktivně zapojit do pomoci bezdomovcům. Vždyť mnohem menší zásah pro faru a zásah do soukromí faráře je, aby na farách byl program potravinové pomoci, dávání věcí a případně nouzové ubytování pro lidi bez domova či v krizových situacích, než aby na každou faru se musela přistěhovat rodina imigrantů, kteří ve většině nemají úctu ani ke křesťanským hodnotám a křesťanským duchovním, ale svým způsobem života z poskytnutého bytu učiní „kůlničku na dříví“, tak jak nás opakovaně přesvědčují ve vlacích, kterými cestují, či bytech, které si pronajímají např. v Teplicích. Taková pomoc, se ale za strany církve neděje a vzhledem k objemu přijímaných peněz od státu je pomoc církví minimální. Vždyť i velice dobře fungující charitativní organizace, jako je Katolická Charita, Diakonie českobratrské církve evangelické, dostávají na své činnosti a provoz od svých církví, zřizovatelů, jen nepatrnou částku, cca 10% z celkového rozpočtu. Zbytek jsou platby uživatelů, dotace od státu, granty apod. Zářný příklad pomoci je Hospic v Litoměřicích, kterému se nedostávalo cca do dvou milionů v ročním rozpočtu. Vedení se obrátilo na litoměřické biskupství s žádostí o pomoc, jakou odpověď obdrželo, si můžete domyslet.