Většinou se autoři vůbec nezabývají možnými důsledky svých návrhů a jde jim jen o větší podíl na moci těch či oněch nadstranických skupin, jimž slouží.
Jednou usilují o posílení silné postavy jednoho prezidenta, jenž by v podstatě určoval podobu každé vlády a určoval také směry její politiky. Podruhé jde o nápady, že voliči mohou přímo vybírat své reprezentanty bez ohledu na politické strany. Jeden z autorů těchto návrhů dokonce mluví o tom, že prý to tak funguje i ve Spojených státech. Čímž dokazuje své neznalosti ohledně soupeření Demokratické a Republikánské strany od samých začátků demokratické politiky v této zemi.
Je třeba také zvažovat, jak by pak vypadal parlament, složený ze dvou stovek převážně chaoticky vybraných poslanců, kteří by mohli libovolně měnit své názory, protože vykonávají svobodný mandát. Tito lidé by se pak sdružovali do různých politických sdružení, aby mohli vytvořit většinovou vládu. Občan by tak ztratil jakoukoli kontrolu nad svými politickými reprezentanty. Pojem odvolatelnost politiků je jen dalším mýtem. Demokracie má svá pravidla, mezi něž patří, že občané sice mohou požadovat odvolání tohoto či onoho politika, ale rozhodně by to neměl být snadný a libovolný proces. Protože jinak bychom se ocitli v době jakobínské diktatury za Velké francouzské revoluce, kdy lid mohl libovolně odvolávat toho či onoho politika a následně je dokonce poslat pod gillotinu. Vtip je v tom, že za tím stáli určití lidé, kteří lidu radili, co a jak má dělat. Podobně by to vypadalo v případě odvolávání politiků podle dnešních návrhů.
Současný problém je v tom, že občané si nyní, po přímé volbě prezidenta, představují, že by se přímo dalo všechno. Je to vážný omyl v tom smyslu, že náš politický systém je založen na svobodné soutěži politických stran a i když se politické strany, jejich chování a rozhodování většině občanů nelíbí, neexistuje žádný vážný důvod, proč se jich zbavovat. Vysoká personalizace současné politiky není totiž řešením problému s politickými stranami, ale úpadkovým a nebezpečným jevem. Politické strany jsou většinou sice prolezlé korupcí, ale s tím se dá postupně něco dělat. Mohou se měnit zákony o politických stranách, kontrolovat jejich hospodaření atd. Ale zdaleka největší ohrožení demokracie pochází z oligarchizace politiky, z toho, že v politice získají poslední slovo silné osobnosti nebo úzké skupiny, propojené se silnými finančními a podnikatelskými skupinami, které vždy sledují jen vlastní prospěch.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
