Nic z toho se ale nestalo. A nestane. A i když v životě i politice platí, že nikdy neříkej nikdy, zde naděje na zlepšení má cenu jen patnácti procent, což je množství těch migrantům, kteří jsou schopni a ochotni pracovat. Zbytek, žel, nikoliv.

Z migračního zlata se stala přítěž. A nemalá. Přítěž pro státní pokladny, přítěž pro zdravotní systém, přítěž pro sociální soužití a některé „zlato“ dokonce představuje teroristické nebezpečí. O realitě raději všichni mlčí a tolik mediálně cenzurované NO-GO zóny se staly strašidlem všech tzv. liberálně demokratických vlád, které, přiznejme si, už asi ani netuší, co ty pojmy znamenají. Navíc ochrana domácího obyvatelstva přestala být důležitým prvkem v jejich politice.

Už systém vynucovaných kvót byl přiznáním, že údajné lidské zlato se zlatem nestalo. Sice se porážka této „zlaté ideologie“ fingovala slovy o humanismu, ale tento dnes již zcela plytký argument neobstojí. S úžasem jsme mnozí zírali, jak všichni ti nepozvaní příchozí náhle měli na kde co nárok, jenom ti, co bohatství Evropy vytvořili svou prací, pomalu nemají nárok ani na vlastní názor.  A kdo se kriticky ozve, je propuštěn z práce nebo dokonce trestně stíhán. To je ale stejné, jako tomu bylo za totalitního režimu.

Musíme se ovšemže ptát, proč občané řady zemí volí vlády, které jsou vším, jenom ne vládou svých občanů. Proč se neofašismus všeho typu rozlézá Evropou jako mor, proč se řvoucí skupiny pološílenců a fanatiků staly určujícími pro základní agendu v Evropské unii.