Sir Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně. Ve svých třiceti letech uskutečnil akci, která mu vynesla doživotní úctu a vděčnost. Zachránil před transportem do koncentračních táborů 669 převážně židovských dětí z území Československé republiky, když zorganizoval přesun vlakem z Prahy do Spojeného království. Mnoho z těchto zachráněných dětí dnes už nežije, ale díky Siru Nicholasi Wintonovi mohly prožít svůj život a neskončit v plynových komorách.

 

Jak se Nicholas Winton stal zachráncem

 

Nicholas Winton je potomek německých Židů. Rodina obchodníka Wertheimera se přistěhovala do Anglie v roce 1907 a změnila své příjmení na Winton. Nicholas se už před maturitou zaučoval ve Vojenské bance a později získával zkušenosti a praxi v různých bankách v Hamburku, Berlíně a nakonec i v pařížské Národní bance. Nenápadný bankovní úředník, jakého byste na ulici klidně minuli. Přesto jeho neskutečná ušlechtilost a humanismus z něj udělaly člověka, jehož by si měl vážit celý svět. Jeho vrozená skromnost mu zabránila, aby o svém činu mluvil, a vše vyšlo najevo nakonec náhodou. V roce 1938 se chystal na dovolenou do švýcarských Alp, když ho učitel Martin Blake, jeden z pracovníků BCRC (British Committee for Refugees from Czechoslovakia) požádal, aby místo lyžování odjel do Prahy a pomohl zorganizovat dětské transporty.

 

Transporty nebyly jednoduché, protože pro každé dítě do 17 let bylo nutné sehnat náhradní rodinu a kauci ve výši 50 liber. Teprve pak bylo možné zajistit britské vízum a povolení k pobytu. K tomu muselo probíhat jednání s nacistickými úřady. Činnost BCRC byla pod dohledem Gestapa. Nicholas Winton neváhal a plně se do záchrany dětí zapojil.

 

Transporty

 

První vlak vyjel z Hlavního nádraží 14. března 1939, pouhé dva dny před obsazením Československa německými vojsky, a odjelo jím pouhých dvacet dětí. Nicholas Winton řídil vše z Londýna vedle své běžné práce. Další transporty už byly početnější. V červnu 1939 odjíždělo sto až dvě stě dětí. Jednalo se často o děti židovských uprchlíků z Německa a Rakouska, kteří uprchli do Československa. Protože kauce za dospělého byla 200 liber a sehnat uprchlické vízum bylo daleko složitější naž vízum pro děti na adopci, snažili se židovští uprchlíci zachránit alespoň své děti. Míra zoufalství těchto uprchlíků musela být neuvěřitelná. Vědět, že mne čeká smrt, a dělat vše pro to, aby se zachránily alespoň děti, i to vyžaduje velkou osobní statečnost. Poslední transport s 250 dětmi měl odjet 1. září 1939. Vlak skutečně vypraven byl, ale cestou byl zastaven a poslán zpět. Z tohoto posledního transportu s velkou pravděpodobností nepřežilo ani jediné dítě. Celkový počet transportovaných a zachráněných dětí se zastavil na číslici 669.

 

Jak se na vše přišlo

 

Nicholas Winton o svém činu a mohutné záchranné akci nikdy nemluvil. Sám to nepovažuje za nic výjimečného, a tak náhoda pomohla tomu, že se o jeho zásluze dozvěděl svět až o téměř padesát let později. V roce 1988 Nicholasova žena Greta objevila na půdě domu, ve kterém žili, seznamy dětí a dokumenty. Předala vše historičce Elizabeth Maxwellové, a ta zorganizovala setkání Nicholase Wintona s „jeho“ dětmi. Ale ani tehdy nezískal Wintonův čin pozornost veřejnosti. Teprve o dalších deset let později se dostalo panu Wintonovi zaslouženého ocenění. Tehdejší český prezident Václav Havel mu udělil řád T. G. Masaryka. V roce 2002 byl britskou královnou Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu. Svět se konečně dozvěděl o jeho nezištném a ušlechtilém činu. Izrael by byl rád jeho čin ocenil titulem Spravedlivý mezi národy, které uděluje lidem jiného vyznání (Nicholas Winton je křesťan), kteří přispěli k záchraně Židů, ale sklutečnost, že je potomkem židovských rodičů, tomu zabránila.

 

Svět Nicholasu Wintonovi dluží

 

Sir Nicholas Winton byl třikrát navržen na Nobelovu cenu míru. V roce 2008, 2011 a 2013. Prozatím norský Nobelův výbor nepovažuje za nutné ocenit čin, který zachránil bezmála sedm stovek dětských životů. Místo toho jsou udělovány ceny míru kontroverzním osobnostem. Jásir Arafat ji dostal za to, že přestal být teroristou, Barack Obama za to, že se nejmenuje Bush, Al Gore a ním panel IPCC za lhaní a podvody ohledně globálního oteplování a nakonec Evropská unie vlastně za nic. Přitom právě Sir Nicholas Winton by si takové ocenění plně zasloužil. Už jen fakt, že o své záchraně nemluvil a vše vyšlo najevo až po padesáti letech, z něj dělá ideálního kandidáta na takové ocenění. Nezištných a ušlechtilých lidí je málo. Skromných je daleko více, ale právě proto by měl svět podobné činy oceňovat. Už jen proto, aby mohly být příkladem a aby se jimi mohli inspirovat další.

 

Svět Nicholasu Wintonovi dluží. Rozhodně mi přijde daleko smysluplnější ocenit někoho, kdo lidské životy zachránil, než někoho, kdo řekl, že už nebude zabíjet. Přijde mi správnější ocenit někoho za čin než za to, že by možná v budoucnu mohl případně něco udělat. Přijde mi cennější ocenit někoho za skromnost, s jakou svůj významný čin udělal, než někoho, kdo celému světu lže. Proto bych si moc přál, aby norský Nobelův výbor konečně prohlédl a přestal politikařit. Ano, Nobelova cena míru je cenou do jisté míry zpolitizovanou, ale pokud by se udělovala podobným lidem, jako je Sir Nicholas Winton, získala by opět na prestiži.

 

Svět Nicholasu Wintonovi dluží. Mnoho z „jeho“dětí už nežije, ale možná právě proto je Siru Wintonovi dopřáno, aby se těšil věku, kterého se dožívá málokdo. Pokud by měl být člověk být živ tak dlouho, jak záslužný čin vykonal, pak by si Sir Nocholas Winton zasloužil nesmrtelnost. Té se mu může dostat alespoň tím, že bude zaslouženě oceněn. A proto, Sire Nicholasi Wintone, přeji Vám k Vašim narozeninám vše nejlepší, pevné zdraví a doufám, že s námi ještě dlouho pobudete. Děkuji Vám za těch bezmála sedm set životů, děkuji za Vaši nezištnost a ušlechtilost. Přeji Vám, aby jste Nobelovu cenu získal, i když po ní zcela určitě netoužíte. Každopádně máte už dopředu dar, který jen tak nikdo nemá. Vděčnost stovek lidí a jejich dětí, vděčnost těch, kterým jste pomohl, jakož i těch, kteří váš čin oceňují. Sire Nicholasi Wintone, díky.