Byli jsme průběžně a dlouhodobě svědky nejspíš nepříliš, nebo naopak dobře promyšlených personálních rozhodnutí. Jedna postihla ředitele pražské záchranky, druhá ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování.
O napjatosti situace svědčilo, když z té vládní instituce začínali někteří zaměstnanci podávat výpovědi a osmdesát procent jich bylo mnoho dní ve stávkové pohotovosti.
Je smutné, nemůže-li se člověk zbavit neodbytného pocitu, že zvítězí-li u nás ve volbách jakákoli politická strana nebo koalice, aby odměnila co nejvíc stoupenců, podobně jako v USA vymění ve funkcích, koho může.
Zatímco Američané se tři sta dvaceti milióny obyvatel mají potřebný personální potenciál, opírající se o stabilní aparát státních úředníků, u desetimiliónového národa je to komplikovanější. Zvláště když mnohdy vadí i ti, kdo něčím přečnívají, dokonce úspěšným výkonem funkce.
Asi tohle nejspíš šlo řadě lidí hlavou, když se dozvěděli, že byl odvolán ředitel pražské záchranné služby Zdeněk Schwarz. Znala ho jistě osobně málo lidí. Nebyl jistě také osobností bez kazu. Ale co mohou Pražané posoudit, byla a je dobrá pověst záchranky. Možná toho dosáhl někdy drsnějšími metodami a odbory třeba pochválit, že bojují za dobré pracovní podmínky a kultivované jednání s podřízenými. Ale těžko se můžeme zbavit dojmu, že odborové úsilí přišlo někomu vhod, aby po šestnácti letech ředitele odvolal. Už pro samotný fakt, že personální audit sice určité nedostatky shledal, ale odvolání ředitele kvůli tomu nenavrhoval.
A potom ta naše neblahá praxe odvolat někoho bez jeho přítomnosti nebo jeho vědomí. Když je třeba na služební cestě v zahraničí. Od personální kultury to má hodně daleko. Trochu to připomíná sarajevský atentát na tehdejšího předsedu vlády Václava Klause.
Mluvil vůbec někdo z pražského magistrátu se Zdeňkem Schwarzem, než se ho radní rozhodli odvolat? A měl někdo z pražských konšelů představu, kdo ho stejně kvalitně nahradí? Ale možná tomu bylo naopak, vybraný adept už na funkci čekal.
Asi někomu trochu přerostl přes hlavu
Podobné pocity člověka provázejí, když se pro změnu zamýšlí nad odvoláním ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka. Navíc ministrem pro lidská práva Jiřím Dienstbierem (na snímku nahoře), který by měl být v personální politice vzorem. Aby si to člověk ujasnil, stačí se zeptat těch, kdo jsou problematice sociálního začleňování a například likvidaci romských ghett, jak je kdysi v počtu tří stovek identifikoval Ivan Gabal, velmi blízko. Na dnes již bývalého ředitele Šimáčka od nich slyšíte jen chválu. Asi někomu trochu přerostl přes hlavu.
Jiří Dienstbier sice v médiích své rozhodnut hájil, ale nepřesvědčivě. Tvrdil, že jde jen o odvolání Šimáčka. I kdyby to byla pravda, na neracionálnosti jeho rozhodnutí to nic nemění, i když na to má jistě právo. Přestal také nejspíš z taktických důvodů mluvit o tom, že Agentura měla být rozdělena.
To je taky starý český neduh sahat k reorganizacím bez věcného zdůvodnění, někdy dokonce kvůli důvodům zjevně zástupným.
Agentura má sedmdesát pracovníků. Výpověď jich podalo čtrnáct, to je pětina. Tedy počet, který její výkon oslabí. Zvláště jde-li o metodiky, konzultanty a oblastní experty. Jako hlavní příčinu uváděli odvolání Martina Šimáčka a nesouhlas s výběrovým řízením na nového ředitele.
Odpovědní pracovníci za záchranku a agenturu jsou jistě v právu, ale jako ve všem jde na prvém místě o důsledky. Ty odnesou především ti, jimž se má pomáhat. Snad se mezi mnoha adepty výběrového řízení na obě ředitelská místa někdo schopný našel. Pozorovatelům nezbývá než obvyklá pointa: uvidíme, jak se noví ředitelé ve svých funkcích osvědčí!
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
