Stanislav A. Hošek: Ještě si dolejme krapet čistého vína

18.11.2022 15:33 | Komentář

Tentokrát o tak zvané rusofobii

Stanislav A. Hošek: Ještě si dolejme krapet čistého vína
Foto: Archiv vydavatele Vaše věc
Popisek: psací stroj

Zdůrazňuji hned na začátku, že pokud v textu píšu o národech, či státech, tak vždycky mám na mysli jeho vlivové vrstvy, především ty vládnoucí a další mocichtivce. Stejně jako jejich servilní a snaživé slouhy. „Řadoví“ občané a lid „obecný“ se vesměs chová poněkud jinak a jsou spíše obětí manipulací ze strany prvně jmenovaných. Ale to snad čtenář sám vypozoruje. 

Anketa

Cítíte se ohroženi aktivitami vedení Ruské federace?

5%
94%
hlasovalo: 34549 lidí

Úvodem dvě myšlenky

Udivuje mě, že i renomovaní politologové, a dokonce vysoce oceňovaní státníci Západu označují vztahy Západu k Rusku za rusofobii. V mých očích obyvatelstvo Evropy i USA, a především jejich mocní se v žádném případě v mě známé minulosti nechovali, a v současnosti už vůbec ne, jako osoby propadající chorobné úzkosti, a doslova paralyzované strachem z Ruska. V mých očích se naopak verbálně projevují, a převážně reálně jednají právě naopak. Takže vztah k Rusku nebude s vysokou pravděpodobností fobií, leč něčím jiným.

Dějiny Ruska spíše ukazují, že tento národ vedl víc obranných válek, než prokazoval agresí. Měl totiž od poloviny minulého tisíciletí spíše přebytek bohatství, takže z toho důvodu mu nebylo zapotřebí anexí. Všechny státy měly, mají a vždycky budou mít na svém pohraničí konflikty se sousedy. Tak i Rusko. Pokud ale přece jenom na sousedy zaútočilo, pak převážně z preventivních důvodů, aby nebylo z jejich strany ohrožováno, kdyby se spolčili s mnohem silnějším protiruským partnerem. Výjimkou jsou snad jen situace, kdy se Rusko snažilo získat přístup k moři. Rovněž často se Rusko zapojovalo do bojů tehdy, když bylo požádán o pomoc, či dokonce k zásahu pozváno, ať již fingovaně či skutečně. Troufám si proto v této souvislosti tvrdit, že kupříkladu SSSR zahájil válku s Afghánistánem „na pozvání“ určité skupiny mocichtivých Afghánců, kteří své choutky zabalily do socialistické ideologie.

Dvě prokletí Ruska formující vztahy Západu k němu

Prvním prokletím Ruska je jeho obrovská rozloha s malým počtem obyvatel, leč s převelikými přírodními zdroji. Tato kombinace vytváří sťav, nutící Rusko vynakládat na svou obranu většinu svých sil. Přesto i za těchto okolností je v neustálém existenčním ohrožení. Proti eventuálním spojeným silám svého okolí dokonce nemá nejmenší šanci. Nelze se proto divit jeho obrovskému jadernému arzenálu a snaze být ve výzbroji stále před eventuálnímu uchvatiteli. Tento stav naznačuje spíše na strach Ruska než na strach z Ruska čili rusofobii. Na tomto místě je bezpodmínečně nutné zdůraznit, že Rusko nikdy nenapadlo nikoho na protější straně glóbu, nemělo a nemá „policejní stanice“ své armády rozesety po celé planetě právě těmi, kteří údajně trpí rusofobií.

Druhým jeho prokletím byl vznik SSSR. Marxismus, bolševismus, socialismus, komunismus a vůbec levicovost nejenže nemají svůj původ v Rusku, ale jsou jednoznačným protikladem Ruské duše, řečeno moderní hantýrkou, Ruských hodnot. Nepřímým důkazem toho může být třeba i fakt, že žádný dlouhodobý vůdce Sovětského svazu nebyl etnickým Rusem.

První prokletí má jádro v rozšiřování se Ruska na úkor svého okolí. Nejrychleji se totiž šířilo tam, kde nemělo reálný odpor. Na východ. A to, aniž by jeho tehdejší aktéři tušili, jak bohatou zem fakticky získávají. Nemám zájem uvedený proces v tomto textu hodnotit. Pouze suše konstatuji, že byl „o vela“ humánnější než metoda přivandrovalců z Evropy při budování impéria firemní značky USA.

Druhé prokletí spočívalo v samotné zakladatelské ideji Sovětského svazu, kterou se deklaroval jako antagonistický, alias nesmiřitelný nepřítel zbytku světa. Nesmiřitelný rozpor totiž implikuje nemožnost kompromisů, takže konflikt zaniká teprve zánikem jedné strany sporu. Což se nakonec stalo. Bohužel nesmiřitelný nepřítel zbytku světa zmizel, leč nesmiřitelnost světa vůči Rusku zůstala. Svět, čti Západ totiž prakticky po celou dobu nerozlišoval mezi carským a sovětským impériem. Takže opět nejde o strach z Ruska, leč atavismus nesmiřitelné nenávisti, kterou nelze označit za rusofobii.

Letmo dějinami Moskevské Rusi až po postsovětské Rusko, coby důvodu vzniku rusofobie

Euroasijská Rus se zformovala v bojích s kočovníky od východu. Byla jakoby v situaci biblického Abela, kterého ale asijský Kain nezabil, čímž zajistil, že Moskevské knížectví posílilo. Západ začal Moskevskou Rus (dále jen Rusko) prakticky vnímat teprve v 16. století za Ivana IV. Ten se Západu nejdříve vzepřel tím, že zahájil válku o přístup k Baltu s Livonskem a vlastně Německem. Následně pokračoval tím, že vyhnal z Ruska anglické obchodnické kolonizátory. Obojí, Němci i Angličané pak po Evropě šířili děsivé zvěsti o tom, že Ruská vojska jsou hordou vraždících kacířských primitivů a jejich car krvežíznivým tyranem. Ruští lidé, že jsou kombinací zhýralosti všeho druhu, především opilství. Jejich společenství je pak prostorem nevědomosti, vydírání, loupeží a všemožných dalších podlostí. Tento obraz v dané, celkově kruté době, neměl podstatu ve strachu a bázni, leč generoval, tvrdím že záměrně, ve veřejnosti Západu pocity pohrdání, nadřazenosti a především nenávisti. Což není rusofobie.

Pro úplnost hodnocení agresivity Ruska ještě poznámka ke Kavkazu. Jde o region ne nepodobný Švýcarsku. Tam také mělo každé údolí svého kmenového vládce. Ti Kavkazští se ale až příliš často v regionálních bitkách ucházeli o pomoc velikého souseda, takže se tam nakonec Rusko nenávratně a samozřejmě chybně zapletlo.

Rusko po smrti prvního cara Ivana IV. až do vlády Petra I. (Velikého) se pouze zmítalo ve vnitřních bojích, kterých mimo jiné využilo třeba Polsko, které se na dva roky zmocnilo Moskvy, což neudělalo z rusofobie. Vláda Petra I. mě v tomto textu zajímá jen potud, že od jeho doby v Rusku vznikla, a dodnes působí silná vlivová vrstva tak zvaných „zapadnikov“. V současnosti se o ní všeobecně hovoří jako o páté koloně, která konec konců měla svůj vliv i v „sovětském Rusku“. V očích Západu ale byla existence zmíněné vrstvy symbolem marné snahy zaostalého Ruska dostihnout úrovně skvělého Západu. Tehdy se na Západě už nedalo hovořit v žádném případě o rusofobii, ale o pyšné nadřazenosti nad věčně opilým mužikem, zkorumpovanou byrokracií, a tyranským carem.

Ještě horší to bylo po smrti Petra I., až do doby Kateřiny II., (rovněž Veliké). Za necelého půl století vládly Rusku mimo jiné čtyři carevny a zem se zmítala v neustálém zmatku a vládci se měnil díky palácovým převratům v Sankt Petěrburgu V souvislosti se současností mě pouze zajímá, že za déledobé vlády Kateřiny přešel Krym z držení Osmanů do rukou Ruska a Rusko se stalo suverénem v Černém Moři. Její osvícená politika navíc posílila vliv „západomilců“, a na Západě nebyl tehdy ani náznak nějaké rusofobie.

V 19. století Rusko bojuje prakticky nepřetržitě s Osmany, také s Persií, je napadeno Napoleonem a pomáhá Srbsku. Tedy se na Západě neangažuje, leč on se naopak, kde jenom může, zapojuje do bojů proti Rusku, a především svým vlivem se podílí na vytváření mírových smluv vesměs nevýhodných pro Rusko. Tedy opět důkaz spíše něčeho jiného než rusofobie.

A jsem u SSSR. O ideologických kořenech vztahu západu k Rusku v té době jsem se již zmínil v předešlé části tohoto textu. Proto z celého toho období zdůrazním jen dvě myšlenky. Protihitlerovské spojenectví SSSR a Anglosasů bylo od samého počátku ze strany prvního naivní chybou, sice vynucenou, ale přece jenom chybou. Ze strany druhé pak principiálním podvodem. Tedy opět v žádném případě ne rusofobie.

Po druhé světové válce se už vůbec nedá hovořit o rusofobii. „Rusko“ je pod neustálým tlakem mnohem silnějšího Západu, takže je vznik rusofobie doslova vyloučený. Kdo si dneska kupříkladu ještě vzpomíná na éru „politiky détente“, tak o sobě může tvrdit, že ví o jediné etapě vztahů Ruska a Západu, v níž Rusko, přesněji Sovětský svaz, bylo na chvíli považováno za jakéhosi partnera Západu. A přesto lze doložit, že i v té době intenzivně pracovaly různé „vědecké“, vojenské a další ideologicko-politické skupiny Západu na programech konečné likvidace Ruska. Tedy zase „keine“ rusofobie.

Západ sice nebyl připraven na tak bleskový rozpad SSSR, ale Reaganova strategie nesmiřitelného boje s „Říší zla“ nakonec vyústila nejen v rozpad Sovětského svazu, ale především v pýchu Západu spočívající v totální nadvládě USA+NATO nad světem, ideologicky zdůvodňovaným údajným koncem historie spočívajícím ve vítězství liberální demokracie. Zmíněná pýcha s pocity nadřazenosti se projevily především v řízeném rozkrádání Ruska. což všechno byly procesy, které nenesly ani stín rusofobie.

Ona doba euforie Západu ze svého „konečného“ vítězství ale byla narušena dvěma reáliemi. V ideologické oblasti hypotézou o střetu civilizací a v mezinárodních vztazích pak reálným vzepětím několika zemí bývalého rozvojového světa k odporu proti Západu.

Kratičký vhled do České kotliny

Nebudu složitě rozebírat genezi vztahů obyvatel, a především veřejně aktivních občanů Česka k Rusku. To už jiní provedli daleko lépe, než bych to vystihl já. Pokusím se pouze zhodnotit především verbální projevy současných vykonavatelů a iniciativních lokajů globální moci na území ČR. Tvrdím s plnou zodpovědností, že prezidentem počínaje přes premiéra po ministry Lipavského, Černochovou až neopomenutelného Rakušana jsou vším jiným, jen ne vyjadřováním rusofobů. Spíše abych řekl nekontrolovanou nepříčetností motivovanou zlobnou nenávistí.

Pohrdání a nenávist obce mainstreamových novinářů lze doslova krájet. Pro ně je Rusko čerpací stanicí světa, prožrané korupcí, neschopné si „demokraticky“ vládnout, dokonce i tu prvou státnost jim museli realizovat Vikingové. Technologicky zaostalé, bez podnikavosti a kreativity a proto chudé, až bědné. Ze všech těchto ale i dalších důvodů musí mít proto ta mužická komunita nad sebou bič „gosudara“, s čímž je ve velké většině dokonce výsostně spokojena. Pro její přirozenou divokost je Rusko nejagresivnějším státem světa, který chce celý ovládat a z toho důvodu je nadbytečně vyzbrojeno. A samozřejmě že mu nelze věřit, protože uvedená negativa zakrývá lží všeho druhu, šířením dezinformací a všemi možnými způsoby manipulace s všelidským vědomím, jež umožňuje kybernetická technologie.

Atmosféra v zemi vůči Rusku je pak skvěle doplňována Hollywoodskou a britskou filmovou tvorbou, v níž představitelem zla je skoro vždycky krutý, leč přitroublý Rus v několika variantách a množství, který je zákonitě zničen skvělými vlastnostmi obdařeným nositelem západního dobra.

Projevy vyjadřování a jednání reprezentantů politické moci a žurnalistů by podle mého názoru měly být předmětem řešení orgánů činných v trestním řízení, jelikož podle ducha našeho právního řádu jde jednoznačně o trestné činy. V mých očích jsou produktem dlouhodobého šíření nenávisti, posilováním podvědomé nadřazenosti a pohrdání, jakož i pěstováním ideologického nepřátelství „demokracie“ vůči diktatuře. Všechno to opět nelze řadit mezi fobie.

Sedmero odstavců závěrem

Ze všeho, co jsem až dosud napsal, mě vychází, že „kolektivní Západ“ po celou historii styků s Ruskem netrpěl chorobným strachem, který by ho paralyzoval až k nečinnosti. Tedy skutečnou rusofobií. Jeho chování vůči Rusku je naopak vším jiným než jednáním ve stavu úzkosti. Veřejná atmosféra vůči Rusku je vesměs dlouhodobě výtečně připravována a více, či méně skvěle realizována jako nepřátelská, dokonce v jistých obdobích doslova na boj „na život a na smrt“.

Ve státech sousedících s Ruskem mohly vznikat oprávněné pocity obav, leč podle jejich chování tomu tak nikdy nebylo. Nedůvěra, která je v takové situaci obvykle každému vlastní, plodí spíše ostražitost a připravenost, nikdy ne umrtvující strach.

Ve vztahu Západu k Rusku převládalo vědomé nepřátelství, a bylo doplňováno záměrným šířením vlastní nadřazenosti až pohrdáním Ruskem. Apropo, je naprosto nelogické, abych měl strach z toho, kým pohrdám. Takže šlo fakticky o nenávist, od určitého období až nesmiřitelnou a vždycky s výhledem sledujícím konečné zničení Ruska za účelem jeho oloupení o nedozírné zdroje.

Kdo na Západě o vztahu k Rusku mluví jako o rusofobii, ten šíří módně řečeno dezinformaci. Cudně tím, mimo jiné, skrývá svou nenávistnou ziskuchtivost za doktrínu údajného strachu z Ruska.

Tomu všemu lze dohromady říkat protiruskost, nebo též antirusismus a ne jinak, zvláště ne rusofobie. Dovoluji si tvrdit že antirusismus tak silného stupně, jakým byl a je antisemitismus. Takže vztah „kolektivního Západu“ k Rusku není ničím jiným než zvrhlou formou, které se jednoznačně říká rasismus. Odpovídají tomu kupříkladu i ne ojedinělá volání po zabíjení Rusů počínaje Putinem a konče všemi ruskými dětmi, které veřejně před několika dny pronesla jedna Ukrajinská válečnice za souhlasu televizní moderátorky, jež s ní vedla rozhovor. Rasismus je dlouhověkou součástí vědomí Evropy, nejpozději asi od éry nadvlády římsko-katolické církve. Prošel dalšími metamorfózami od anticigánismu, přes zmíněný protižidovský antisemitismus až po současné antiislámství.

Na úplný závěr ještě dvě myšlenky. Odmítám tvrzení, že antirusismus ze strany Západu nelze označovat za rasismus, protože Rusové jsou stejné rasy jako lidé Západu. Židé jsou přece pouze početně nepatrnou součástí Semitů, a přece se pojmem antisemitismus označuje jen a pouze protižidovský rasismus. V té souvislosti jen připomínám, že v dějinách nejednou byli všichni Slované považováni Anglosasy, či Germány za podřadnou „rasu“, takže podle nich to proklaté Rusko je jinou rasou.

Za druhé se mi ze všech uvedených důvodů jeví, že je to naopak Rusko, které trpí pocity podobným fobii vůči Západu, kterou nazývá nacismem. A to je problém hodný další diskuse.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

Tvrdil jste, že nejste vládní kandidát

Ale za svého poradce chcete člena vádní strany, konkrétně STAN. Navíc toho, kdo si chtěl ponechat mandát i podobu své stáže v zahraničí. Tak si představujete tu vaši slibovanou nezávislost? Můžete mi ji tedy přesně definovat?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Zvláštní neschopnost vlády v ekonomice

21:37 Jiří Paroubek: Zvláštní neschopnost vlády v ekonomice

Je zajímavé, jak skvěle dokázala pravicová část českých politických elit vyřešit problém politické m…