Podle toho, jak to chodí v zahraničních aktivitách naší exekutivy, vůbec nepředpokládám, že prezident tento krok konzultoval s premiérem či ministrem zahraničí. Konec konců, jsou oba v demisi, tak „čert to vem.“
Na prezidentově vyhlášení mně mnohem víc vadí docela něco jiného. Zásadně odmítám, aby politická moc státu jakýmkoliv způsobem projevovala svou vůli ve vnitrocírkevních problémech kterékoliv církve, nadtož té nejpočetnější a tedy nejvlivnější. V prvé řadě tím poněkud neuváženě a nadbytečně zvyšuje význam oné církve ve státě, ale především vytváří klíma, v němž církevní instituce budou cítit oprávněnost vyjadřovat se k problémům státu, ba dokonce snad do nich zasahovat.
Považuji za velký nedostatek naší Ústavy, že vztah státu a církví přesně nekodifikuje. Vztah církví a státu upravují pouze zákony nižší právní síly. Plná odluka státu a církví, jež by měla být základním rysem každé občanské republiky není vyjádřena nejvyšším zákonem naší země. Tím je dána šance k tomu, aby nižší právní normy dokonce umožňovaly jejich vzájemné působení. Takový stav poněkud koliduje s článkem 2, odstavec (1) Listiny základních práv a svobod.
Lobbování hlavy státu za některého funkcionáře církve je v mých očích proto činem hrubě nepromyšleným a vytváří poněkud zrádný precedent.
Psali jsme:
autor: PV
