Veškerý majetek všech současných, takzvaných financiérů dohromady, nadtož Forbesem a jinými rádoby znalci deklarovaných superboháčů, je jen smítkem ve srovnání s majetkem a bohatstvím katolické církve, potažmo Vatikánu. Především proto, že církev vlastní nemovitosti a zmínění banksteři pouze doslova skartovatelnou makulaturu z turbulentních papírových poukázek víry v bohatství, ba dokonce v poslední době už jen jejich digitálních značek kdesi v kyberprostoru.

Církev vlastní opravdové, fyzické bohatství, zatímco jmenovaní financiéři, až na bezvýznamné výjimky, pouze vodu v koši. Katolická církev je proto, z hlediska své „Svaté knihy“, největší absurditou v lidských dějinách a v mých očích pak naprostou negací učení svého biblického zakladatele a prvotně následných zdrojů.

Každý profesionální katolík, souhlasící se současným majetkovým statusem své církve, musí být zákonitě, v očích jím vyznávaného boha, již svou pouhou existencí hříšníkem. Hlasití obhájci, ba až radikální obránci majetku církve jsou pak doslova smrtelnými hříšníky, protože jimi prokazovaná majetková hrabivost je, mimo jiné, i projevem jednoho ze sedmi smrtelných hříchů, označeného samotnou církví jako nestřídmost.

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost jsou katolickou církví, samozvanou to opatrovatelkou Ježíšova odkazu, deklarovány coby smrtelné hříchy už víc jak jedno a půl tisíciletí proto a jenom proto, že jsou zdrojem dalších forem hříšnosti. Nestřídmost v podobě bezbřehého až chamtivého hromadění nadbytečného bohatství, je proto studnicí dalších hříšností katolické církve, jichž se v hojné míře dopouštěla za svou dvoutisíciletou existenci.