Naposledy tak učinil v novinovém rozhovoru o víkendu, kdy řekl, že si uvědomuje, že prezident Zeman sice bude dělat věci, z nichž budou vstávat vlasy na hlavě hrůzou, přesto je jediným kandidátem politikem mezi uchazeči o Hrad. Byla to ještě výraznější podpora než v květnu, kdy prohlásil, že Zemana považuje za významnou osobnost české politiky, jehož kandidatura je logickým vyústěním politické i životní dráhy.

Nicméně žádné překvapení se nekoná. Respektive koná, ale jen pro toho, kdo dlouhodobě nesleduje postoje a přístup k politice u Klause a Zemana a kdo vnímá současný politický svět hodně zjednodušeně.

Jistě, může jít o "pouhé" generační souznění. Oba jsou příslušníky válečné generace, vyrůstali a byli formováni ve stejné době. Oba mají ekonomické vzdělání. Stejně tak může ten, kdo chápe politiku předně jako souboj soukromých a polostátních firem v pozadí, tvrdit, že jde předně o souznění jejich vlivových skupin. Přesto je to zřejmě ještě jinak.

Již mnohokrát bylo řečeno, že polistopadová doba zrodila pouze tři skutečně velké politické postavy – dva prezidentské Václavy a jednoho stále ještě prezidentského čekatele Miloše. Václav Havel byl mezi nimi (a vlastně i v politice jako takové) solitér. Klause a Zemana dělilo a dělí mnoho věcí – jeden je zarytý friedmanovec a hayekovec, druhý klasický keynesián. Jejich životní styly mohou být jen těžko vzdálenější. Přesto oba dostali příležitost vést vládu a zkoušet prosadit své politické přístupy v praktickém běhu státu. Oba také narazili na limity, které jim společenská a politická situace jejich premiérské doby nastavila.