Poté, co jsem si dovolil požádat pana generálního ředitele ČT, aby odstoupil, a to podle mě z vážných důvodů, reakce pracovníků České televize ustaly úplně. Zřejmě se tam došlo k názoru, že při pohřbu pana generálního by si je také mohl vzít do manažerského hrobu sebou. Do hrobu se nikomu nechce.

Psát někomu vytrvale tak, až si člověk připouští, že jeho maily končí bez přečtení v počítačovém koši, není ale také zajisté rozumné.

A tak tedy s touto praxí zdůvodněně končím a hodlám psát Radě České televize. Je to instituce za úroveň České televize odpovědná, i když někteří říkají, že vlastně žádnou odpovědnost ve skutečnosti nemá.

Na tu jsem se sic již též několikrát obrátil a výsledkem nebylo nic pěkného. Vznikl ve mě dojem, že toto Parlamentem volené uskupení, jak káží jeho preambule, uskupení složené ze známých a zasloužilých občanů, které má dbát, aby Česká televize dostávala svému poslaní, je takové sdružení, jaké vidíme často jinde, když se demokracie spokojí s tím, že svobodně a demokraticky někoho vybere, aby potom někde demokraticky seděl.

Neboť ve mně vznikají pochybnosti, zda ti, co volili členy Rady, toho o práci televize vědí dost a dokonce ji dovedou hodnotit. Jak potom mají dobře vybírat. Například: vyberu člena Rady nedávno čerstvě zvoleného a jistě známého, bývalého pana rektora Vysoké školy ekonomické v Praze, kterého jsem skoro pravidelně poslouchal na ČR2, u paní Senkové. Nepochybuji, že jde o odborníka ve svém oboru na slovo vzatého, ale, jak jsem ho poslouchal, nemyslím, že by se v Radě z něho stal člověk, který by byl odhodlán dělat pořádek právě v České televizi. Člověku se nabízí závěr, že pokud jsou členy Rady občané jenom zasloužilí a známí, byla jejich volba spíše jen byrokratická. Aby v Radě byli.