Stephen Martin Walt: USA potřebují doktrínu Muhammada Aliho

Poměrně dost času můžete strávit analýzou „zápachu“, který čpí od dveří Trumpovy administrativy a více či méně se analyzovaný materiál podobá obsahu románu Carla Hiaasena (americký spisovatel a novinář norského a irského původu, autor mnoha rovněž u nás známých bestsellerů). Raději se ale soustřeďme na politickou strategii. Před časem jsem psal o tom, že naše zahraničně-politické elity mají sklon považovat vliv za cíl sám o sobě místo za prostředek. Navrhnul bych, co se třeba vzdát vlivu a nechat veškerou tíhu o něj usilovat na někom jiném. Občas tato taktika může být strategická a moudrá.

Inspiraci v tom vidím u Muhammada Aliho v jeho boxerském zápase s Georgem Foremanem v Zaire v říjnu roku 1974, známém jako „Rumble in the Jungle“ (Hřmění v džungli), kdy Aliho obávaný protivník měl za sebou čtyřicet neprohraných profi-zápasů, a to jich třicet sedm vyhrál k.o. Foreman jako mladší a mohutnější borec byl považován za favorita. Ali si však vymyslel chytrou strategii „létat jako motýl a bodat jako včela“. Místo aby bojoval napřímo nebo kolem kroužil, opřel se o lana, zakryl se a nechal Foremana postupně se vyčerpávat a snažil se najít jeho zranitelné místo, kam udeřit. Skutečně, po několika kolech byl Foreman vyčerpán a Ali jej v osmém dorazil.

Co má toto společného se zahraniční politikou? Vezměme za příklad studenou válku. V té době USA často používaly Aliho taktiku, i když nikoli důsledně. Do poloviny padesátých let se Washingtonu podařilo spojit s většinou průmyslových mocností a tato koalice značně překonala Sovětský svaz a jeho slabé (v některých případech i zpupné spojence) spojence, ať v produktivitě, vojenské síle, bohatství, autoritě u veřejnosti a v celkovém blahobytu. Naopak Moskvě se podařilo získat kvazi marxistické nebo socialistické režimy v rozvojovém světě, což nebyla žádná výhoda. Zatímco USA měly za spojence Velkou Británii, Německo, Kanadu, Japonsko, Francii, Izrael nebo Saúdskou Arábii, SSSR měl na své straně Kubu, marxistický režim v Etiopii, Jemenskou lidově demokratickou republiku, Nikaraguu, Angolu nebo arabské země jako byly Násirův Egypt a baasovské režimy v Iráku a Sýrii.

V té době Američané podnikli řadu opatření k narušení sovětských kontaktů s těmito zeměmi, ale v zásadě je to stálo menší úsilí, než musela Moskva vyvinout na udržení svých svazků. Spojenci USA se vyznačovali tím, že jsou silnějším a stabilnějším partnerem (také spřátelené země Moskvy ztrácely na Středním východě jednu válku za druhou). Navíc i při veškeré snaze sovětská ekonomika nebyla schopná poskytnout svým satelitům dostatečnou podporu.

Pochopitelně, že pro SSSR byla posledním úderem invaze do Afghánistánu v roce 1979, která urychlila jeho kolaps. Nikoli nepodobně jako boxer George Foreman bojovali Sověti ničivými válkami a podporovali své satelity, což je velmi zatěžovalo.

Stejnou chybu občas učinily i USA, zejména pokud jde o válku ve Vietnamu, ale americká ekonomika byla daleko silnější a spojenci USA spíše posilovali svoji spojeneckou moc, než by ji oslabovali. Způsob boxerského boje „létat jako motýl a bodat jako včela“ se anglicky dá vyjádřit slovy „rope-a-dope“ a tato taktika vůči SSSR se Američanům vyplatila, byla efektivní a pro vítězství ve studené válce sehrála nikoli malou roli.

USA uškodily sobě více než Usáma bin Ládin

Ovšem stalo se, že od toho momentu USA jako by zapomněly na efektivitu takového přístupu, přeneseně řečeno, jak Muhammad Ali dal za vyučenou Georgi Foremanovi.

Existuje nějaká země, která by vydala tolik investic, peněz, času a úsilí na to, aby z hlediska rovnováhy sil ovládla tak irelevantní místa na zeměkouli jako jsou Irák, Afghánistán, Somálsko nebo Jemen, a to nemluvě o nedávném angažmá v Libyi a v některých částech subsaharské Afriky?

USA tímto úsilím mnoho nezískaly, a navíc dokonce v některých případech došlo ke zhoršení. Na domácím poli dochází ke zhoršování infrastruktury, sociálních problémů a rovněž dochází k prohlubování politického rozdělení země. Připomeňme, že přesně takový scénář si představoval Usáma bin Ládin, když doufal, že plánovaným útokem na Spojené státy 11. září 2001 se mu toto vše podaří vyvolat. Pravděpodobně si ani neuvědomil, jak jsou USA zranitelné a není pochyb o tom, že reakce na teroristický útok byla daleko škodlivější, než samotný útok 11. září.

Zatímco Američané kráčejí po světě jako bludný Holanďan, Čína uchopila do rukou scénář, který USA používaly k dosažení světové moci: nestarat se o problémy v zahraničí a budovat silnou domácí ekonomiku. Peking stojí před řadou výzev, ale své úsilí soustředí, jak ostatně píše Michael Beckley ve skvělé nové knize, pouze na teritoria, která jsou mu blízká a nesnaží se budovat svůj vliv tam, co stojí geograficky a politicky daleko od Číny.

Poučení lze v krátkosti shrnout, že velmoci často prosazují své vlastní zájmy a dlouhodobou mocenskou pozici tím, že nechají své konkurenty převzít vysoce nákladné projekty s nízkým přínosem. To je vyčerpá a zamlží jim skutečné problémy. Je to taktika „rope-a-dope“, kterou John Mearsheimer nazývá strategií „návnady a krvácení“. Soupeř se navnadí do nákladných a nezvládnutelných konfliktů, zatímco my zůstáváme v klidu. Pochopitelně, že tato strategie funguje, když soupeř nevnímá a nezjistí, že s ním hrajeme tuto hru.

Závěry

Z výše uvedeného pro americkou politiku vyplývá několik ponaučení. Zaprvé si američtí představitelé musí uvědomit, že úspěch neznamená převzít na sebe odpovědnost v řešení určitých zahraničně politických nenapravitelných problémů, přestože by to mohlo přinést pozornost a chtěli bychom tomu věnovat veškeré naše velké úsilí. To pochopitelně neznamená se zcela ze všeho stáhnout. Jde o upozornění, že každý problém se nedá řešit z Washingtonu. Především to platí pro případ, kdy z toho problému by měli mít zamotanou hlavu ostatní a nikoli USA.

Další, druhý poznatek je v tom, si uvědomit, že Rusko v Sýrii nebo na Ukrajině nedosáhlo žádného velkého vítězství, i když pochopitelně Moskva může kalkulovat, že v obou případech dosáhla některých svých předsevzetí a cílů. Ale ani jedno z těchto angažmá nebylo levnou záležitostí a náklady se časem projeví. Lepší je vidět prezidenta Vladimira Putina mrhat financemi ze svých zdrojů, když se v obou zemích snaží cosi napravovat, než aby USA vyprazdňovaly kapsy na záležitost, která je naprostým propadákem.

Třetím ponaučením by mělo být, ať USA ani nenapadne panikařit z čínského ambiciózního projektu „Hedvábné stezky“ – Belt and Road, přestože je třeba se mít na pozoru. Může se zdát, že pro Peking bude výhodné těžit z efektivního dopravního spojení a z dobrého přístupu do zemí Střední Asie, Indického oceánu a Evropy. Tato iniciativa ale zároveň může vyvolat určitý stupeň obavy a nelibosti v lokálních regionech, a tím se dá lehko zapadnout do špíny domácí politiky v některých zemích.

Jak jsem již dříve upozorňoval, Čína a USA se v příštích desetiletích střetnou ve svých zájmech v mnoha teritoriích světa, kde budou bojovat o svůj vliv. V případě, že Američané budou rozumní a pečlivě si promyslí, která území jsou pro ně strategická a která nikoli, vyhnou se možnosti spadnout do bažiny, která jim bude zbytečně odčerpávat sílu a finance bez jakékoli šance na návratnost investice.

Zkrátka a dobře je třeba „létat jako motýl a bodat jako včela“.

Autor – Stephen Martin Walt (*1955) je politologem na Harvardově univerzitě a svým zaměřením patří k tzv. realistům v zahraniční politice. Napsal knihy: Origins of Alliances, Revolution and War, a The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy.
Příkladem jeho uvažování je názor, že rozšíření NATO o země bývalého sovětského bloku bylo a je „nebezpečným a zbytečným cílem“. Země jako Ukrajina měla by jednou provždy být „neutrálním nárazníkovým státem“. Z tohoto pohledu si myslí, že vyzbrojování ukrajinských ozbrojených sil po připojení Krymu k Rusku „je pouze receptem na dlouhodobý a destruktivní konflikt“.

(z Foreign Policy - America Needs the Muhammad Ali Doctrine - přeložil a vybral Mirko Radušević)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.