Poměrně dost času můžete strávit analýzou „zápachu“, který čpí od dveří Trumpovy administrativy a více či méně se analyzovaný materiál podobá obsahu románu Carla Hiaasena (americký spisovatel a novinář norského a irského původu, autor mnoha rovněž u nás známých bestsellerů). Raději se ale soustřeďme na politickou strategii. Před časem jsem psal o tom, že naše zahraničně-politické elity mají sklon považovat vliv za cíl sám o sobě místo za prostředek. Navrhnul bych, co se třeba vzdát vlivu a nechat veškerou tíhu o něj usilovat na někom jiném. Občas tato taktika může být strategická a moudrá.

Inspiraci v tom vidím u Muhammada Aliho v jeho boxerském zápase s Georgem Foremanem v Zaire v říjnu roku 1974, známém jako „Rumble in the Jungle“ (Hřmění v džungli), kdy Aliho obávaný protivník měl za sebou čtyřicet neprohraných profi-zápasů, a to jich třicet sedm vyhrál k.o. Foreman jako mladší a mohutnější borec byl považován za favorita. Ali si však vymyslel chytrou strategii „létat jako motýl a bodat jako včela“. Místo aby bojoval napřímo nebo kolem kroužil, opřel se o lana, zakryl se a nechal Foremana postupně se vyčerpávat a snažil se najít jeho zranitelné místo, kam udeřit. Skutečně, po několika kolech byl Foreman vyčerpán a Ali jej v osmém dorazil.

Co má toto společného se zahraniční politikou? Vezměme za příklad studenou válku. V té době USA často používaly Aliho taktiku, i když nikoli důsledně. Do poloviny padesátých let se Washingtonu podařilo spojit s většinou průmyslových mocností a tato koalice značně překonala Sovětský svaz a jeho slabé (v některých případech i zpupné spojence) spojence, ať v produktivitě, vojenské síle, bohatství, autoritě u veřejnosti a v celkovém blahobytu. Naopak Moskvě se podařilo získat kvazi marxistické nebo socialistické režimy v rozvojovém světě, což nebyla žádná výhoda. Zatímco USA měly za spojence Velkou Británii, Německo, Kanadu, Japonsko, Francii, Izrael nebo Saúdskou Arábii, SSSR měl na své straně Kubu, marxistický režim v Etiopii, Jemenskou lidově demokratickou republiku, Nikaraguu, Angolu nebo arabské země jako byly Násirův Egypt a baasovské režimy v Iráku a Sýrii.

V té době Američané podnikli řadu opatření k narušení sovětských kontaktů s těmito zeměmi, ale v zásadě je to stálo menší úsilí, než musela Moskva vyvinout na udržení svých svazků. Spojenci USA se vyznačovali tím, že jsou silnějším a stabilnějším partnerem (také spřátelené země Moskvy ztrácely na Středním východě jednu válku za druhou). Navíc i při veškeré snaze sovětská ekonomika nebyla schopná poskytnout svým satelitům dostatečnou podporu.

Pochopitelně, že pro SSSR byla posledním úderem invaze do Afghánistánu v roce 1979, která urychlila jeho kolaps. Nikoli nepodobně jako boxer George Foreman bojovali Sověti ničivými válkami a podporovali své satelity, což je velmi zatěžovalo.