Steve Pejovich: Liberální socialismus a nahrazování kapitalismu

Socialismu se ve 20. století nepodařilo zopakovat ekonomické, politické a občanské úspěchy kapitalismu. Počátkem devadesátých let se socialismus v Sovětském svazu a ve Východní Evropě rozpadl zevnitř a zanechal za sebou ekonomickou bídu a intelektuální prázdnotu. Přesto se socialismus znovu objevuje v Evropě a Severní Americe.

Existují však některé významné rozdíly mezi socialismem ve 20. století a současným vývojem. Abychom tyto rozdíly a jejich důsledky posoudili, musíme si připomenout původ a také hlavní rysy kapitalismu a socialismu ve 20. století.

Socialismus byl vynalezen v 17. a na počátku 18. století francouzskými učenci, kteří měli své následovníky v Owenovi v Anglii a Debsovi ve Spojených státech. Věřili, že existuje spravedlivá a harmonická společnost. Úkolem intelektuální elity bylo najít pravidla, aby taková společnost mohla vzniknout. Politická elita měla pak přijmout a prosazovat tato pravidla. Zrušení soukromého vlastnictví bylo dominantním pravidlem. Vzestup socialismu se měl odehrát směrem shora dolů. Nakonec byl realizován v roce 1917 v Rusku a ve východní Evropě ve čtyřicátých letech minulého století.

Na šíření socialismus ve dvacátém století měly rozhodující vliv spisy Karla Marxe. Ten souhlasil s tím, že hlavní ideou socialismu je zrušení práva soukromého vlastnictví. Nicméně v té době existovali rozdíly v pojímání socialismu.

Marx kritizoval německé socialisty za to, že trvají na zrovnoprávnění příjmů a vadili mu francouzští socialisté, kteří brali socialismus pouze jako nástroj k dobytí světa. Podle Marxe má kapitalismus svoji historickou funkci, jeho vznik a zánik nezávisí na vůli člověka. Lenin otočil Marxovy myšlenky a zavedl socialismus do země, která teprve začínala s kapitalismem. Po skončení druhé světové války J. V. Stalin zavádí a šíří socialismu uplatňovaný metodou shora.

Základní rozdíl mezi kapitalismem uplatňovaným zdola-nahoru, pravidlem socialismu shora-dolů dvacátého století byl střet mezi pojetím, že právo je zákon versus zákon je právem (rechtsstaat). Nebo také, že pravidla, příkazy uplatňované prostřednictvím zákona upřednostňují vládu a politiku před zákonem a společným dobrem (definované pravidly), kdy jednotlivci skrze právo naplňují své soukromé cíle. Warren Nutter toto definoval na příkladu SSSR a východoevropských zemí: „Lenin přišel na to, že je třeba sovětský systém nazdobit demokratickými rysy. Chtějí parlament, dejme jim ho, chtějí federaci, vytvořme ji…Dejme jim vše, ale musíme mít jistotu, že lidé nemají vliv na řízení věcí.“ Podle Nuttera byla veškerá činnost vlád ve Východní Evropě a Sovětském svazu vždy legální. Kdykoli se kterákoli vláda jedné z těchto zemí rozhodla vytvořit něco jiného, napsal se zákon na podporu nové politiky a poslal se do parlamentu. Hlas byl vždy jednomyslný.

Selhání socialismu ve 20. století přinutilo socialisty, vrátit se k projektu a vymýšlet další typ socialismu. Nazývám to vznikající typ socialismu - liberální socialismus.

V současnosti vedenou ekonomickou politikou, jsou na Západě oslabeny dva základní kameny kapitalismu: smluvní právo (volná výměna zboží) a věrohodnost nabytého soukromého majetku. Existuje-li reálná možnost přechodu od kapitalismu k socialismu, tak liberální socialismus definuje stále rostoucí vládní programy jako cestu k socialismu. Někteří členové politické a intelektuální elity, jako například Bernie Sanders, podporují pro-socialistické programy. Další v tom vidí zdroj moci a bohatství. Termín liberální socialismus definuje důsledky takovéhoto kroku.

Rozdíly socialismu poloviny 20. století a ve 21. století

Kontrola ekonomiky shora dolů, včetně přidělování zdrojů a rovněž tímto směrem předem určené přerozdělování zisku (veřejného bohatství) – to jsou dva stejné cíle liberálního socialismu, které jsou ve shodě se socialistickou doktrínou. Rovněž je to také existence dvou institutů, v čemž se odlišuje od svých předchozích idejí v Severní Americe a Evropě, což je podpora volné a demokratické volby a uznání práva na soukromé vlastnictví. Motivace v chování společenství těchto dvou institutů v rámci omezené socialistické doktríny je určujícím a klíčovým rozdílem mezi socialismem poloviny 20. století a socialismem 21. století.

Zde citujme Richarda Epsteina: „Ústava EU umožňuje takovou nadvládu centra, že až se prach usadí, nastane více direktivy a méně svobody pro všechny.“ Další ekonom Karl Brunner definoval změny shora dolů, když mluví o diskrepanci mezi přáními glorifikovanými jako sociální hodnoty a výsledky plynoucí z tržního hospodářství. Václav Klaus byl v tomto ohledu ještě přímější (viz „…dnešní ekonomický systém EU je systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky.“ https://www.klaus.cz/clanky/229).

Úspěch liberálního socialismu závisí na socialistických a pro-socialistických stranách v Severní Americe a Evropě, které vítězí a udržují si většinu… Je to jednoznačně proces, který pracuje zevnitř demokracie. Pokud bude úspěšný, liberální socialismus postupně zmírní účinnost kapitalistických institucí.

Boj o získání výsadního postavení

Politická a intelektuální elita ve své podstatě bojuje o monopolní postavení. Gordon Tullocková v roce 1967 a Anne Krueger přišly v roce 1974 s pojmem vyhledávání nabytí renty – tzv. rent-seeking. O „rent-seeking“ se mluví v případě, když se lidé snaží získat prospěch pro sebe prostřednictvím politické činnosti (pozn. red. Podstatný rozdíl je mezi vyhledáváním renty nebo zisku. Renta je dána politickým nebo administrativním rozhodnutím) a mluví se v této souvislosti také o vyhledávání renty- rent-seeking na „politickém trhu“. Lidé působící na politické aréně usilují o získání prebendy za „dobro“, které produkují nebo dokonce za to, že jsou součástí určité skupiny lidí… nebo se snaží získat určité rozhodnutí, kterým jsou chránění vůči konkurenci… Vhodnější je pojem „výsada - privilegium“.

„Rent-seeking“ kvete v tom případě, když náklady na úplatky jsou nižší než profit z privilegia. Jednání politického intelektuála nemusí nutně vést ke změně politického systému, ale jeho zájem ve skutečnosti podporuje programy a politiku podporující socialismus. O jaký typ intelektuála se jedná? Jeho schopnost spočívá, že dokáže vstoupit do hry a koncipovat ( např. akademické instituce a think-tanky), iniciovat, propagovat, přijímat nebo realizovat nová pravidla hry. Právě nepopiratelným úspěchem kapitalismu je, že dokáže znesnadňovat politicko-intelektuální elitě využít argumentaci k vyhledávání podpory pro svoji větší kontrolu nad ekonomickými aktivitami. Politicko-intelektuální elita potřebuje důvod, aby mohla efektivitu kapitalismu nahradit.

Negativa liberálního socialismu

V kapitalismu je rozdělení příjmů nerovné ale předvídatelné. Intelektuální elita ovšem ignoruje příčiny nerovnosti, je podporovaná médii v závěru, že kapitalismus je nemorálním systém. Náprava nemorálnosti je opravňuje k provádění politiky přerozdělování, kdy redistribuce vyžaduje rozšíření vládních programů. Více takový programů má za důsledek větší rozpočty a rostoucí roli vlády v ekonomice. Vedlejším produktem zvětšující se úlohy vlády v ekonomice je, že více lidí závisí na vládních programech. S rostoucím počtem lidí závislých na vládních programech se předpokládá, že tito lidé budou spíše volit strany podporující tento systém. Základem liberálního socialismu je pak vytváření systému „výsad a výhod“.

Současná politika redistribuce je proces, který od jedněch voleb k druhým nabývá na rostoucí politické podpoře, která nahrazuje konkurenční trhy vládní kontrolou týkající se využití zdrojů. To vede ke společenské změně: od práce pro živobytí, k hlasování pro živobytí. Pochopitelně, že jídlo není zadarmo. George Stigler uvádí: „Stát je potenciálním zdrojem nebo hrozbou pro každé odvětví ve společnosti. Má moc zakázat nebo přinutit, vzít nebo dát peníze, a to stát má v moci, může selektivně pomoci nebo ublížit obrovskému počtu průmyslových odvětví.“

Rostoucí rozpočty a stále zvětšující se úloha vlády vyžaduje erozi právního státu ve prospěch příkazu vymáhaného prostřednictvím zákona. OECD v roce 2008 jasně uvedla viz : „Mix intervence má za cíl snížit ve společnosti ekonomické nerovnosti. Přinejmenším je to pak vnímáno jako konflikt se sdílenými společenskými normami, co je ve společnosti spravedlivé. Mělo by být jasně formulováno, kdo, co a jak si zaslouží v rámci v cílů, které si vláda vytkne. Specifická formulace cílů se v jednotlivých zemích může lišit a je důležité, aby bylo jasně stanoveno, že politika ve všech oblastech (např. fiskální, zdravotní a vzdělávací) bude posuzovaná za to, jak toho bylo dosaženo a vlády budou odpovědné za úspěch nebo neúspěch při dosažení tohoto cíle "(pozn.red. Generální tajemník OECD Angel Gurría: „OECD chce sloužit ´jako navigační zařízení GPS´, které bude vládám doporučovat vhodné systémové změny.“ Navíc Gurría uvedl: „Politická rozhodnutí nejsou na prodej nejvyšší nabídce!“. Pokud se politika ocitne pod vlivem bohatých dárců, rozhodnutí budou upřednostňovat zájmy vybraných jednotlivců před zájmem většiny. Dodržování jasně stanovených standardů je proto klíčové v boji proti nerovnostem ve společnosti a ve snaze o posílení důvěry občanů ve fungování demokracie. Při financování politických stran soukromými dárci je zásadní oznámení jejich identity.“)

Závěrem

V padesátých letech mnoho intelektuálů věřilo, že šíření socialismu je nevyhnutelným procesem. Ukázalo se, že tomu tak není. V osmdesátých letech v této soutěži zvítězil kapitalismus. Když vstupujeme do druhého desetiletí 21. století, mnozí intelektuálové věří, že se na Západě vyvíjí liberální socialismus. Budou také zklamáni?

Liberální socialismus udržuje základní rysy socialistické doktríny: vládní kontrolu nad ekonomickými aktivitami a dává prioritu předem určenému stanovenému cíli (společné dobro). Na rozdíl od brutální síly socialismu minulého století, liberální socialismus "uplácí" lid, aby dobrovolně vyměnil právní stát za příkazy stanovené zákony. Zřejmě se to dá uskutečnit prostřednictvím svobodných a demokratických voleb a zhorší to právo na soukromé vlastnictví. Vývoj liberálního socialismu plynoucího ze Západu je procesem, který má prozatím nejistý výsledek.

Autor je emeritním profesorem na Texas A&M University

Přeložil z článku "From socialism in the 1900s to socialism in the 2000s: The rise of liberal socialism" Mirko Radušević, redakčně kráceno.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.