Tyto dny si připomínáme nekulaté výročí přístupu České republiky do Severoatlantického paktu. Jsme už víc jak deset let součástí společenství zaručujícího pevnou obranu lidské svobody před případným agresorem. Pomáháme i tam, kde lidé po svobodě touží a bojují za ni.   

Naše historická zkušenost za celé minulé století jasně prokázala, že poměrně malý stát se bez spojenců neobejde. Ještě se pamatuji, jak jsem 15. března roku 1939 stál s dědečkem na Doubravce u Pietasu a koukal na fašistické hordy valící se na Prahu. Padal sníh, koním to klouzalo. Dokonce jsme se tomu trochu smáli, ale smích náš brzo přešel. Bezostyšná byla i okupace vojsky tak zvané Varšavské smlouvy uzavřené ovšem na povel z Moskvy. Dnes nám žádné takové nebezpečí bezprostředně nehrozí, železná opona před víc jak dvaceti léty padla. Je tomu právě proto, že jsme členy silného celku.   

To ale také znamená, že spolehnutí musí být i na nás. Svoboda v dnešním světě pořád něco stojí, a to i finančně. I v době úspor by bylo nezodpovědným hazardem podstatně krátit položky státního rozpočtu sloužící k zabezpečení úkolů, které jsme na sebe v rámci NATO převzali. Není možné jenom žádat, je také třeba dávat a pomoci tam, kde je to zapotřebí. Tím přirozeně neomlouvám různé odhalené čachry, ať už se jednalo o předraženou techniku nebo o prádélko pro některé nejvyšší důstojníky.   

Naše profesionální armáda nejednou působila a působí tam, kde lidé proti diktátorům povstali nebo kde z nejrůznějších důvodů dochází k bratrovražedným řežím. Všechny reference svědčí o tom, že si tam naši vojáci dokázali získat respekt a úctu. Někteří tam přišli o život, někteří se vážně zranili. Nejsem si zdaleka jist, zda jsou jejich pozůstalí odpovídajícím způsobem zajištěni a jestli se dokážeme přiměřeně starat o naše veterány. Pokud ne, byla by to opravdu velká celonárodní ostuda.   

Už slyším rejpaly nejrůznějšího ražení, jak říkají: "No dobře, já to beru, ale to je věc profesionální armády a mně osobně to ale vůbec nic nedává a neříká". Ponechme stranou, že žít ve svobodné zemi zdaleka není nějakou samozřejmostí. Ale stačí jen zavzpomínat na časy socialismu a zeptat se rejpala třeba takhle: "Neznáte nějakého osmnáctiletého chlapce, nemáte náhodou podobně starého příbuzného? Tak ten váš kluk, pokud by nějak nesehnal modrou knížku, by teď šel na dva roky na vojnu. Na to už jste zapomněli?" Přijít o dva roky relativně méně svobodného života - to opravdu není tak málo. Nebo snad ano?