Nijak jinak to ani ti naši antičtí předkové rozhodně nemohli myslet. Přece také vyznávali své elity, způsob života, hodnoty. Také přece vlastnili bezprávné otroky (dovážené z dobytých území), také házeli jen ohlodané kosti od prohýbajících se stolů svým občanům z kategorie plebsu, jejichž postavení však bylo přece jen blahobytnější, než to otrocké. Rovněž svůj plebs (lid) čas od času nechali vyřádit v arénách při násilných orgiích za bezplatného rozdávání jídla, rovněž bylo lidu dáno na vědomí, že všechny sexuální úchylky a šílenosti nás vládnoucích, mocí zpitých majitelů světa, jsou znakem výjimečnosti a ušlechtilosti.

Už v antice přece existovala řada geniálních umělců, kterým se kořila klaka závistivých, uječených, nikdy nepracujících a nikdy spokojených nás, pochlebovačů, co jsme se sami také nazývali umělci, abychom nějak zdůvodnili svou pohodlnou existenci. Již tehdy každý darmojed (pardon, nositel demokratických hodnot, samozřejmě…) věděl, že pro pohodlný život stačí tleskat Moci a pohrdat chátrou, jak úspěšně činíme my, komunisty rozmazlená kulturní fronta dnes v Čechách a penězi zdekadentnělá na Západě.

Takovými myšlenkami se obírají v hektickém začátku století „majitelé světa“ a jeho zdrojů se svými otrocky oddanými vykonavateli vlády.

Češi? Tvrdé palice, nebrat…

Češi se historicky neosvědčují vlastně po celou dobu existence svého státu. Díky pádným mečům jsme vždy obhájili svou vlast v dnešní podobě, díky diplomatickým schopnostem a typické tvrdohlavosti jsme uchránili svůj jazyk před zánikem a obyvatelstvo před germánskou asimilací. Vyjednali jsme za tisíc let jistý status quo díky tomu, že jsme se západními sousedy uměli jednat. To se dalo vždy, když šiřitelé „hodnot“ (viz výše) chladili své neposedné zadky po některém z historických výprasků, o něž si tolikrát nepoučitelně koledovali, až si je vykoledovali. Ano, pak se s nimi dalo jednat.