Buďme blbí, ale jednotní?

Jacques Rupnik po celou dobu hovořil tak neuvěřitelně zmateně, jak snad ještě nikdy nebylo zaznamenáno. Přeskakoval poněkud nesouvisle od základního tématu, aby do něj vpravil tu myšlenku nutného spojenectví Evropanů s Američany, onde zase zpochybňování Trumpovy politiky na Blízkém východě či v Koreji. Kdyby divák nevěděl, že Rupnik je stoupencem co nejtěsnější Paneuropy (pokud možno pod vedením Francie), měl by docela potíže chápat to, co chce Rupnik vlastně sdělit.

Když už se konečně dostalo na Rusko, blýskal se zkušený liberál poznámkami, že např. protiruské sankce jsou samozřejmě účinné, protože Rusko ve své síle má schopnost sankcím odolávat(?) jinak než Írán, kde jaksi přichází vniveč práce Obamovy administrativy díky Trumpovým sankcím(!?). Evropa dle Rupnika musí být jednotná ve svých reakcích. Ale zda „jednotně“ Trumpovu politiku přijmout či nepřijmout, to se od matadora liberální demagogie divák zaboha nedozvěděl.

Kdo že to první začal překreslovat…?

Nutnost vyhlásit Rusku sankce pak kolovrátkově „zdůvodňoval“ myšlenkový velikán údajnou agresí na Krymu, kde si po svobodných volbách téměř 100% obyvatelstva zvolilo svou logickou přináležitost k Rusku a to přesně dle ukrajinské ústavy. Prý šlo poprvé od konce Války k „násilnému“ překreslování hranic.