Tereza Spencerová: Bašár zůstává, připouštějí v USA, u Saúdů i v Turecku, ale…

Budoucí saúdský vladař Muhammad bin Salmán, toho času těsně po dvoutýdenní návštěvě USA a nově ve Francii, v rozhovoru pro Time konstatoval, že syrský Bašár Asad „zůstane u moci. Mám ale za to, že je v Bašárově zájmu, aby nenechal Íránce dělat si (v Sýrii) co chtějí,“ dodal. Saúdská Arábie až dosud trvala na „změně režimu“ v Sýrii, ale nyní MbS dokonce přiznává, že v tamní válce „některé skupiny ze Saúdské Arábie ilegálně financovaly i teroristické skupiny“, byť taková přiznání přicházejí více méně z donucení, neboť v době, kdy už i americké analýzy odhalují jasné spojení mezi Saúdy a Daešem. A najednou do toho „Bašár zůstává“! Svým způsobem je to jako přiznání porážky, i když je vcelku jasné, že tvrdohlavý korunní princ se jen tak lehce nevzdává a jde si za svým hlava nehlava – vždyť nechal do domácího vězení zavřít i svou vlastní matku, protože se obával, že by mu mohla házet klacky pod nohy při jeho vzestupu k moci.

Přesto, že je MbS velký fanda autokracie a jako takový by si rád získal mocnou americkou ochranu (především před svými vlastními poddanými), v saúdské zahraniční politice se přece jen cosi pragmaticky mění. I ze Spojených států MbS oznámil zájem o dlouhodobou energetickou alianci s Ruskem, zatímco v Číně se zrovna v těch dnech namísto petrodolarů začalo za ropu platit v jüanech. Jinými slovy, politiku MbS nutně předurčuje saúdská realita – vysokých a stabilních cen ropy dosáhne spíš spoluprací s Ruskem a Východem obecně než se Spojenými státy, byť petrodolar je stále ještě páteří americké ekonomiky i světového finančního systému.

Bez významu není nejspíš skutečnost, že své názory MbS ventiloval už po oficiálních rozhovorech s Donaldem Trumpem a šéfem Pentagonu Jamesem Mattisem, a Asadovo „uznání“ zmínil krátce, co Trump na shromáždění v Ohiu oznámil „brzký odchod ze Sýrie“, protože prý chce konečně „začít s obnovou“ Ameriky.

A právě toto Trumpovo prohlášení jako by měnilo „pravidla hry“ víc, než se na první pohled může zdát.

Domluvit se s Asadem?

Podle agentury AP Donald Trump svým poradcům oznámil, že už mu se „syrskou operací“ dochází trpělivost, a tak by chtěl mít oněch asi dva tisíce vojáků z „mise“ v Sýrii doma do půl roku, tedy někdy do října. V plánu je prý napomoci Republikánské straně, aby do Kongresu vysílala své zástupce na vlně „vítězství nad Daešem“ a „návratu našich“ domů. Tato taktika v zásadě evokuje postup Baracka Obamy, který v roce 2011 rozhodl o odsunu vojáků z Iráku, což následující rok Demokratům umožnilo jít do voleb s hesly o pomalém „odcházení“ z válek… Jistě, Obama chtěl v roce 2010 „odcházet“ i z Afghánistánu, ale než se nadál, „jeho“ generálové ho donutili kývnout na slavnou „surge“ a dnes mají USA v Afghánistánu zase už nějakých 14 tisíc vojáků, přičemž i Trump se z původního „odmítače“ proměnil v současného „fandu“ tamního „konfliktu bez konce“.

Obama je pryč a generálové zůstali. Trump s nimi prý ohledně Sýrie bojuje a bude zajímavé, kdo nakonec zvítězí, i když některé analýzy naznačují, že Pentagon včetně jeho šéfa už pochopil, že si je Trump umí „podržet na krátko“. Nejspíš i proto už Trumpa nezajímá obnova válkou zničené Rakká a dalších měst, která USA ovládají na východě Sýrie, i když právě rekonstrukce a humanitární pomoc místnímu obyvatelstvu může být tou nejlepší cestou, jak předejít obrodě Daeše. Zmrazil už i 200 milionů, které byly původně pro Rakká určeny, zatímco Pentagon prý v Sýrii dál buduje nové základny... Trump má ale pro odsun ze Sýrie i zastání v americké „nevládní“ sféře, podle níž se „okno zhruba šesti sedmi let“ pro svržení Asadova režimu už beztak zavřelo, a tak by bylo nejlepší ze Sýrie odejít a přitom se s Bašárem Asadem „dohodnout“ na tom, že se kýženého klidu dosáhne, když ze své země „vyžene“ proíránské šíitské milice, tedy když sníží vliv Íránu, k čemuž pro změnu Ameriku tlačí Izrael. Prý je to ale i v Asadově osobním zájmu…

Zaskočený summit

V této souvislosti je nejspíš třeba od vznikajícího amerického „syrského puzzle“ poněkud poodstoupit a podívat se na vše ještě z většího nadhledu. Trump nejenže chce stáhnout vojáky ze Sýrie a „přenechat tuto starost jiným“, čili nominálně Rusku, ale současně odmítl poslechnout své (už bývalé) spolupracovníky (duo Tillerson, McMaster), aby neblahopřál Putinovi k vítězství ve volbách, pozval Putina na summit do Bílého domu, v obecné rovině se odmítl připojit k hysterické „skripalovské“ kampani a USA navíc Rusku nabídly, aby čerstvě vypovězených šest desítek diplomatů nahradilo diplomaty novými. Souběžné rozšiřování protiruských sankcí pak už jen potvrzuje, že Trump zkouší metodu „cukru a biče“, nejspíš hlavně proto, aby vrazil klín do stále pevnější aliance mezi Ruskem a Čínou.

Není pravděpodobné, že by v případě Ruska a Číny uspěl, ale svou „syrskou taktikou“ přece jen do určité míry už boduje. Summit Putin-Erdogan-Róhání, tedy Ruska, Turecka a Íránu, měl před pár dny v Istanbulu podle všeho načrtnout další postup těchto tří zemí v jejich společných prioritách, mezi nimiž vévodí snaha „zbavit se Ameriky“ v Sýrie a plně ovládnout scénu sami za sebe. Vzájemné neshody, které logicky existují, byly až dosud potlačovány ve jménu tohoto „velkého plánu“, který jim ale Trump svými řečmi o odsunu vojáků najednou jako by sebral. A ve výsledku se kroky, původně plánované třebas na dobu za dva tři roky, stávají aktuálními už dnes.

A zdá se, že na jejich řešení už dnes není nikdo ze zúčastněných až tak připraven. Trump dokázal Rusko i obě regionální mocnosti zaskočit – soudě přinejmenším podle vágních výstupů z jejich summitu. A nejen to, v „trojce“ může převážit i nedůvěra: Co když se Putin s tím Trumpem v Bílém domě dohodne na něčem, co bude výhodné jen pro Rusko? Co bude s Tureckem a Íránem a veškerou energií, které všichni vložili do „astanského procesu“, aby obešli „nanicovatou“ OSN a dosáhli alespoň něčeho hmatatelného bez toho, aby jim do toho Západ „kecal“?

A řeč není jen o Sýrii, protože k 12. květnu Trump oznámil konečné stanovisko k dohodě o íránském jaderném programu. Rusko i Turecko prozatím stály za Teheránem, ale, co když teď, když USA odejdou ze Sýrie a přenechají ji „ostatním“ a jejich zájmům? Zkrátka: Co summit v „Trumpově stínu“ přinesl? Praxe nabízí náznaky odpovědí: Rusko například s Turky sice zahájilo výstavbu jaderné elektrárny, ale Ankara dál nedává finální souhlas s Turk Streamem, aby si očividně ponechala v ruce nějaký trumf. V Sýrii Rusko s Turky „vyměnilo“ některé kurdské oblasti za volnou ruku pro ofenzívu v Džisr Šughúru s následným dostupem až na tureckou hranici, Írán naproti tomu nepochodil s požadavkem, aby Turecko vrátilo Afrín pod kontrolu syrských sil, a syrská armáda zaútočila na tureckou „pozorovatelnu“ v provincii Hamá, zatímco Rusové ani Íránci avízovanému americkému odsunu „moc“ nevěří, ale…

Ve finále se proto zdá, že jediného, čeho Trumpem „rozhozený“ summit dosáhl, bylo utvrzení všech přítomných, že chtějí v Sýrii posílit svou roli, i když jediný, kdo to řekl nahlas, byl Recep Erdogan: „Turecko se nezastaví, dokud nezabezpečí všechny regiony pod kontrolou PYD/PKK (kurdských stran, které Turecko označuje za teroristické), včetně Manbídže… Turecko si cení solidarity Ruska a Íránu s jeho operací v Afrínu, položíme základy nastolení míru v Afinu,“ prohlásil ze všeho nejvíc na adresu Francie, která se snaživě přihlásila k „obraně Kurdů“ místo USA. Soudě podle dostupných dokumentů, Putin ani íránský prezident Hasan Róhání nekývli, ale ani nezavrtěli hlavou. No comment.

Nejdůležitějším závěrem summitu tak bylo potvrzení zájmu všech tří zemí na uchování územní i správní celistvosti Sýrie, čehož jsou připraveny dosáhnout silou, a jejich odmítnutí „jakýchkoli pokusů o vytváření nových realit v terénu skrývaných pod pláštíkem boje proti terorismu“. Ale co to bude znamenat v praxi?

Změní se něco? A co?

Trumpův „odchod ze Sýrie“ tak dolehl nejen na saúdského MbS, ale i na kooperaci Ruska, Turecka a Íránu. Zcela očividně mění realitu a vytváří prostor pro oživení vazeb, které válka zpřetrhala. Rusové jsou v Sýrii u „řídicí páky“, Írán se díky početným milicím a finančním injekcím proměnil v nezbytného partnera Damašku, USA podle všeho spějí k jednáním s Asadem, aby se po sedmi letech války pokusili dosáhnout alespoň jakéhokoli protiíránského úspěchu, a Saúd podle americké nápovědy „hází flintu do žita“. A tak se vlastně posledním, kdo ještě s Bašárem Asadem „nemluví“ stává Recep Erdogan. Je samozřejmě jen na něm, jak se zachová, ale určité náznaky jsou patrné už nyní.

Letos uplyne deset let od legendární Erdoganovy a Asadovy týdenní „společné dovolené“ v tureckém Bodrumu, během níž se domluvila velkorysá ekonomická a investiční spolupráce mezi oběma státy. Pak se ale v syrské válce Erdogan postavil proti svému donedávna „velkému příteli“, nejspíš ve snaze využít příležitosti a „spolknout“ Sýrii coby někdejší „přirozenou“ součást osmanské říše. O osm let války později najednou všichni hlavní účastníci konstatují, že to Bašár s ruskou pomocí „ustál“ a realita se tím znovu mění. Turecko na jedné straně sice obsazuje kurdské oblasti u svých hranic, ale skutečnými vítězi se z dlouhodobého pohledu zdají být Syřané, Rusové a Íránci. Z toho plyne, že ve finále se Erdogan bude s Damaškem muset oficiálně spojit, neboť jiné varianty postupu prostě neexistují. A aby změna politiky nebyla až tak křiklavá, nechává prozatím Erdogan „svou“ opozici i média publikovat výzvy, aby vstoupil do přímého jednání s Asadem – nebude to tedy nakonec „z jeho rozhodnutí“, ale „jen“ vyslyší „přání lidu“, který už zcela přirozeně chce konec všeho toho chaosu.

Nabídne tedy Ankara ruku Damašku? Možná ano, koneckonců, ochotu k tomu naznačila už na konci loňského roku, i když letos už Erdogan stihl Asada označit za „teroristu“. Jenže, za „teroristy“ Turci označují především Kurdy z PKK/YPG a lze proto předpokládat, že tato Asadova „nálepka“ nejspíš ze všeho nejvíc vyjadřuje jen Erdoganovu frustraci z dalšího cíle, obsazení Sýrie, kterého při svém „osmanském“ tažení nedosáhl. Jinými slovy, fakt, že se nedomluví s PKK/YPG je reálný, na rozdíl od vztahů s Ruskem, Čínou, Pákistánem a dalšími státy, které Turky – na rozdíl od Západu – nechávají „být Turky“.

Suma sumárum: V osmém roce války v Sýrii tu máme USA, Saúdy a nejspíš i Turky, které realita donutila k tomu, že jsou najednou neochotně ochotní obnovit kontakty s Damaškem. Klíčovou otázkou zůstává, zda bude mít Damašek zájem o kontakty s nepřáteli, kteří chtěli celou Sýrii uvrhnout do područí Daeše. A pokud ano, tak jako cenu si za to z pozice vítěze řekne. Současně přitom platí, že syrská zahraniční politika vždy byla spíš pragmatická a „obranná“ s cílem přežít krize: V první americké agresi proti Iráku v roce 1991 Sýrie Ameriku podporovala, protože se Háfiz Asad nesnášel se Saddámem Husajnem, ale v agresi z roku 2003 už stála na straně Iráku… (to byla ta s vylhanými zbraněmi hromadného ničení).

Jak se Bašár Asad, který očividně přežil to nejhorší ve zdraví a dobré kondici, postaví k frontě nepřátel, kteří najednou chtějí být přáteli? To bude fakt zajímavé.

PS.

Donald Trump má možná generály opravdu „na uzdě“, ale americkou zahraniční politiku spoluurčuje a ovlivňuje i mnoho jiných vlivných sil. Tak například loni posledního března USA oznámily, že se už „nesoustředí“ na Asadovo svržení, a hned 4. dubna přišel „chemický útok v Chán Šajchúnu“, na který Trump zareagoval „trestným“ raketovým útokem. Byl sice hodně teatrální, ale byl, a úvahy o konci Asadova „svrhávání“ na dlouho umlčel.

Nyní Trump oznámil úmysl stáhnout vojáky ze Sýrie a už v týdnu Západ avízoval „chemický útok“, a který Asad „ponese zodpovědnost“, přičemž v opačném gardu, tedy o chystané „provokaci“, mluvil i Putin. V noci na neděli „chemický útok“ v Dúmě, poslední baště džihádu ve Východní Ghútě u Damašku, oznámilo americké ministerstvo zahraničí a na pomoc mu „jako na zavolanou“ přispěchaly píárové Bílé přilby se svými tradičními záběry na „trpící děti“, hlavní zdroj všech „Asadových chemických útoků“. Nejdřív oznámili 150 mrtvých, pak svůj vlastní tvít smazali a ubrali na 70 mrtvých, nakonec se mluví o 40 obětech, ale žádné důkazy, natož ty o „chemickém útoku“, nikdo nepředkládá, a Červený půlměsíc neumí dohledat ani oběti. „Rusko nese plnou zodpovědnost za brutální útoky chemickými zbraněmi na bezpočet civilistů,“ shrnuje ministerstvo zahraničí USA, toho času bez šéfa a vedení, a požaduje, aby syrská armáda zastavila ofenzívu proti Dúmě a ušetřila tak tamní (Saúdy financovaný a vyzbrojovaný) Džajš al Islam, který před víkendem sám zrušil dohodu o evakuaci a zahájil palbu na Damašek, kde zabil nejmíň 12 civilistů a desítky jich zranil...

Džajš al Islam, který sám spravoval ve Východní Ghútě několik laboratoří na výrobu chemických zbraní, sice Asada z chemického útoku obvinil, ale jen prvotním krátkým prohlášením, načež vše přenechal „odborníkům“. Mezitím už během neděle obnovil svou dohodu o evakuaci do Turky kontrolovaného Džarábulusu na severu Sýrie, neboť syrská ofenzíva prolomila obranu města a vládní vojska začala pronikat do Dúmy, ale Donald Trump už se stačil „rozjet“: „zvíře Asad“ za „chemický útok“, o němž se ani neví, zda se skutečně stal, „draze zaplatí“, stejně jako Rusko a Írán…

Rusko odmítlo západní obvinění, ale pro jistotu prý uvedlo do nejvyšší bojové pohotovosti leteckou základnu v Hmejmímu i systém protivzdušné obrany S400. V noci na pondělí beztak přišel raketový útok na syrskou leteckou základnu T4 nedaleko Homsu. Syrská protivzdušná obrana prý dokázala osm raket zničit, kolik jich zasáhlo cíl, není v tuto chvíli jasné, stejně jako to, jaké škody napáchaly. Podle syrské strany rakety proletěly ze Středozemního moře libanonským vzdušným prostorem a byly americké, Pentagon jakoukoli spojitost s „tímto útokem“ popírá.

Evakuace „saúdských“ džihádistů z Dúmy mezitím pokračuje.

Co dál? V posledním roce jako by „chemické útoky“ přicházely vždy, když v Bílém domě zahovořili o snížení napětí natož rovnou o konci války. Náhoda?

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.