Tereza Spencerová: Boje o Aleppo, aneb USA stále hlasitěji hájí Al-Káidu

Ve středu formálně skončilo další kolo ženevských rozhovorů o Sýrii, byť přinejmenším pro představitele „rijádské“ opozice skončilo jejich demonstrativním odchodem už o týden dřív.

Ačkoli si „rijádští“ nyní pochvalují, čeho všeho tím prý dosáhli, faktem je, že Damašek reagoval pokrčením ramen, Rusko dodalo, že tím „nikdo nic neztrácí“ a USA od té doby více méně mlčí. Ve výsledku Rusko konstatovalo, že po odchodu Saúdy financovaných opozičníků Rusko s USA pokročilo v přípravě nové syrské ústavy a ostatní opoziční skupiny byly s to se syrskou vládou zahájit jednání a do mírového plánu OSN prosadit některé své představy, aniž by si jako předběžnou podmínku kladly Asadovu demisi, což vše je prý podle Moskvy v zásadě pozitivní trend.

Další kolo jednání by mělo začít 10. května a lze předpokládat, že pokud Saúdové svou „syrskou opozici“ do Ženevy nevyšlou, bude se (i s ohledem na aktuální vztahy mezi Washingtonem s Rijádem), jednat prostě bez nich. Čili zdá se, že Rusko, které v syrské válce v posledním půlroce hraje vůdčí roli, dál drží iniciativu, zatímco ostatní hráči – Tureckem a Saúdy počínaje přes EU až po Spojené státy – jako by se svých ještě nedávno dominantních rolí zříkali.

USA brání Al-Káidu

To samozřejmě neznamená, že by jednotliví hráči zcela mizeli ze scény. Například ve Spojených státech se vedou zábavné diskuse kolem Obamova rozhodnutí vyslat do Sýrie vojáky, čímž prezident porušuje svůj slib, že do Sýrie žádné vojáky vysílat nebude. Řeč je sice „jen“ i 250 vojácích, ale Rusko i Sýrie tento krok dopředu označují za porušení syrské svrchovanosti, neb je do Sýrie nikdo nezval. Mimochodem, když USA zahájily svou „válku proti Daeši“, Sýrie formálně nabídla souhlas se vstupem amerických sil na své území, pokud o to USA požádají. Nestalo se tak.

Určitě zajímavější je ale současná pozoruhodná pozice Washingtonu vůči „umírněným“ teroristům z Islámské armády nebo Ahrár aš Šám, kteří po dohodě o „zastavení nepřátelských akcí“ nebyli na nátlak Saúdů zařazeni na seznam oficiálně povolených „terčů“. Obamova administrativa sice připouští, že obě skupiny jsou „promíchané“ se syrskou franšízou Al-Káidy, Frontou al-Nusrá, současně ale odmítá ruskou žádost o zařazení obou skupin mezi teroristy. Naopak, nejenže podle USA spolupráce s teroristickou Al-Káidou nečiní z Islámské armády nebo Ahrár aš Šám teroristy, ale Washnigton nyní požaduje, aby proti nim ruské letectvo a syrská armáda neútočily. Pentagon k tomu v týdnu navíc potvrdil, že „Aleppo ovládá převážně Fronta al-Nusrá“, přičemž USA se v rámci dohody s Ruskem o několikadenním „režimu ticha“ na dvou frontách pokusily do „klidu“ začlenit právě i Aleppo, ale zprvu byly odmítnuty. Přesto americký ministr zahraničí John Kerry kvůli obavám o teroristy v Aleppu vyrazil přímo do Ženevy, přičemž prý pracuje na iniciativách vedoucích k „deeskalaci“ bojů o Aleppo. A poslední zprávy konstatují, že se o zařazení Aleppa do zastavení palby přece jen jedná…

Suma sumárum, ještě v únoru USA považovaly všechny skupiny bojující po boku Al-Káidy a dalších teroristických skupin za legitimní cíle, nyní se podle všeho zhmotňují snahy uchovat Al-Káidu (a všechny síly po jejím boku) coby americkou prodlouženou ruku pro další vývoj v Sýrii … a pokud by „zastavení nepřátelských akcí“ zcela zkolabovalo, CIA už před časem oznámila, že je připravena dodávat další zbraně „umírněným“ rebelům k boji proti Damašku, byť na toto téma se ve Washingtonu podle všeho vedou spory.

Zatímco se k příměří přidávají další lokální ozbrojené skupiny, ty islamistické v posledních týdnech opravdu zintenzivnily své útoky, přičemž se nejprudší boje soustředí na předměstích Aleppa. V uplynulých dnech v bojích zemřelo přes dvě stě lidí, byť „mediálně nejvděčnějším“ se stal útok na tamní nemocnici Lékařů bez hranic. Po menším „vyjasňování“ Spojené státy odmítly, že by byl nálet dílem jejich „koalice proti Daeši“ a na základě „náznaků“ ho plně připsaly syrské armádě. Další nálety pak zasáhly ještě tři kliniky, džihádisté zabíjeli v místním kostelei v mešitě, nálety i dělostřelecká palba pokračují… Už ale bez ruské účasti – ruské letectvo se přinejmenším z bojů o město Aleppo stáhlo, nejspíš ve snaze přenechat tuto „urban war“ a její důsledky místním. Ruské nálety ale pokračují v provincii Aleppo, stejně jako má Rusko bombardováním podpořit chystanou syrskou ofenzívu na Rakká, „hlavní město Daeše“. Z této zmínky by se dalo usuzovat, že USA – přinejmenším prozatím – odmítají zákulisní nabídku „osvobodit si“ Rakká samy a dosáhnout ve „válce proti Daeši“, do níž už Pentagon nalil přes sedm miliard dolarů, nějakého hmatatelného úspěchu…

Aleppo se přitom stává neuralgickým bodem nejen z hlediska budoucích amerických zájmů. I provládní syrští komentátoři upozorňují na to, že většina obyvatel Aleppa sice žije ve vládou kontrolovaných čtvrtích, nicméně na rozdíl od celé „funkční Sýrie“ (tedy většinově obydleného území Damaškem počínaje přes Homs a Hamá až po Latakii či Tartús), do níž se vrací normální život a kam směřuje i humanitární pomoc, jsou stále (fakticky ale už od roku 2012) bezprostředně ohrožováni válkou. Syrská armáda už několikrát ohlásila ofenzívu, ale vždy ji zase po několika dnech odvolala, což ve finále ve městě posiluje jen frustraci a protivládní nálady… Není přitom zřejmé, zda jsou nynější boje na předměstích Aleppa součástí nově slibované ofenzívy, nebo ne.

Kritická a nepřehledná situace vzniká také na severovýchodě Sýrie, v oblasti podél hranic s Tureckem, kde proti sobě na „principu každý s každým“ válčí Daeš, koalice kolem Fronty al-Nusrá, místní turkmenské oddíly i jednotky kurdské YPG a kam nyní přesměrovala své dělostřelectvo i ruská armáda, což USA sledují „s obavami“. A zatímco Daeš na druhé straně, tedy už na tureckém území, popravuje „nepohodlné“ syrské rebely a dál útočí na symboly státu, Turecko má právě k odražení Daeše ze syrského území od USA dostat raketové systémy. Do konfliktu se nově rozhodlo vstoupit i Německo – po návštěvě kancléřsky Angely Merkelové v „modelovém“ syrském uprchlickém táboru v Gazientepu bylo oznámeno, že Berlín by si rád na tureckém území zřídil leteckou základnu k „boji proti Daeši“, a navrch ještě podpořil tureckou ideu proměny severu Sýrie v „bezpečné zóny“; Ankara toto území původně chtěla coby „azyl“ pro „svůj Daeš“, není jasné, jaké jsou motivy Německa, tedy kromě pokračujícího ustupování v rámci „handlů“ kolem migrační krize. Oficiálně Berlín mluví o nutnosti vytvořit bezpečné oblasti pro uprchlíky, do nichž turecká pohraniční stráž střílí…

Intermezzo

Mimochodem, humanitární krize panuje i v oblasti mezi Sýrií a Jordánskem, v níž je uvězněno na padesát tisíc lidí. V souvislosti s výletem Angely Merkelové a lídrů EU do Gaziantepu není bez zajímavosti aktuální „prozření“ Killiana Kleinschmidta, někdejšího ředitele jordánského tábora Zaatarí, který aktuálně slouží jako útočiště pro bezmála 80 tisíc Syřanů. Kleinschmidt, který ve službách Vysokého úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR) strávil pětadvacet let, nyní pro britský Daily Mail popsal, jak tábor ve skutečnosti funguje. Vedení například v roce 2014 odmítlo nabídku jisté americké firmy na instalaci solárních panelů celkem za 15 milionů dolarů, a místo toho platí jordánským poskytovatelům energií 700 tisíc britských liber měsíčně. Německá vláda nyní nabídla, že panely zaplatí, nicméně nestane se tak dříve než v příštím roce, přičemž solární panely mohly ušetřit asi 25 milionů liber. Podobně dopadlo i čištění vody pro potřeby tábora: namísto vybudování vlastní čističky předraženou vodu do tábora prostřednictvím další mezinárodní nevládní organizace vozí cisterny jordánských soukromých firem…

„Vzpomínám také, jak se Dětský fond OSN (UNICEF) v roce 2013 chlubil, že v táboře do školy chodí 15 tisíc dětí, ale to byla naprostá lež,“ pokračuje Kleinschmidt. „Možná tolik dětí v táboře opravdu bylo, ale do škol jich chodily maximálně tři tisíce. Jak se někdo může chlubit takovou otevřenou lží?“

Podle Kleinschmidta nefunguje celý systém mezinárodní pomoci: „Nejhorší je, že různé humanitární agentury mezi sebou ostře bojují o zdroje,“ tvrdí s tím, že každoročně se ve světě na zahraniční pomoc vynakládá asi 23 miliard dolarů. „A OSN by se opravdu neměla zajímat o to, která z agentur má nejhezčí trička a čepice nebo o to, která celebrita jakou agenturu zastupuje třeba ve funkci velvyslance dobré vůle.“ Jednotlivé organizace přitom navzájem bojují i o známé tváře – v Zaatarí byli díky tomu v tričkách UNICEF k vidění například fotbalista David Backham, herec Michael Sheen nebo princ Charles. „Hvězdami v našich tričkách jsme byli úplně posedlí,“ připouští dnes Killian Kleinschmidt.

Kleinschmidt ze služeb OSN sice odešel, dnes se ke své vlastní zodpovědnosti v Zaatarí nehlásí a spíše se pasuje do role whistleblowera. Nicméně reportéři New York Times ho před dvěma lety zachytili, jak v táboře křičí do telefonu: „Já jsem tu šéf! Já jsem tu šéf! Já tady o všem rozhoduji! Rozhoduji o tom, jestli se má opravit plot, nebo jestli vyhodíme nějaké uprchlíky! Rozhoduji o všem!“

Opovržení vůči opozici

Zpět k hlavnímu tématu. Rusko sice opakuje, že válku v Sýrii nemůže vyhrát nikdo, nicméně poslední vývoj – s přihlédnutím i k vývoji v Ženevě – lze popsat jako snahu „zjednodušit“ situaci na bojišti pokračující likvidací protiasadovských sil a současně vyřadit ze hry tu exilovou opozici, která odmítá veškeré návrhy politického procesu, včetně těch předkládaných zástupci OSN. Spojené státy se na bojišti v zásadě pokoušejí o totéž, jen s opačným znaménkem, což v praxi představuje podporu Al Kajdě, která se ale bude veřejnosti „prodávat“ přece jen citelně hůř, než syrský a ruský boj proti ní. „Točit“ se USA příliš nemohou ani na náletu na aleppskou nemocnici, protože takřka současně Pentagon zbavil viny z válečných zločinů všechny zodpovědné za loňský nálet na nemocnici Lékařů bez hranic v afghánském Kunduzu. Na pomoc proto bude muset přijít nová vlna mainstreamové protiasadovské propagandy.

Asadova vláda mezitím na nic nečeká a prý chystá vlastní „změny v legislativní a výkonné dimenzi“, které by se mohly dotknout i postu premiéra Vaíla Halkího, a to s cílem zlepšit fungování ekonomických a jiných sfér. Pokud by se v Ženevě nakonec přece jen cosi „urodilo“, vyloučeny nejsou ani předčasné volby, neboť právě hlasování za účasti exilové opozice je cosi, čeho se „asadovci“ bojí ze všeho nejméně. Jak konstatuje třeba i agentura AP, „Asad má stále podporu významné části společnosti, byť někteří ho podporují jen neochotně a jen proto, že i kdyby měl alternativu, byla by jen horší. Mnozí v Sýrii navíc na opozici pohlížejí s naprostým opovržením nebo jako na placené agenty cizích mocností.“ A právě z tohoto důvodu Západ, Saúdové, Turecko a další sponzoři exilové opozice jakékoli řešení syrské krize prostřednictvím voleb odmítají – a právě odmítání „demokratického prvku“ se bude veřejnosti znovu „prodávat“ mnohem hůř než jeho podpora…

PS. A mainstreamové omílání „Asadových hrůz“ v Aleppu? Ano, ale co třeba Jarmúk? Nebo Jemen? Nebo Gaza? Nebo Somálsko? Nebo Libye? Nebo Fallúdža? Nebo Afghánistán? Nebo…?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.