Neuplynuly ještě ani tři roky od zasedání Organizace amerických států, na němž ministr zahraničí USA John Kerry prohlásil: „Éra Monroevovy doktríny je pryč. To přece není špatné. To si zaslouží potlesk.“ A přítomní nadšeně zatleskali, protože doktrína nesoucí jméno amerického prezidenta Jamese Monroea vnímala Latinskou Ameriku jako „zadní dvorek“, na kterém si USA mohou dělat, co se jim zlíbí.
Ještě letos na jaře Barack Obama v Buenos Aires ujišťoval mladé Argentince, že mezi komunismem, socialismem a kapitalismem zase až tak velké rozdíly nejsou, a tak si mají prostě vybrat „co funguje“.
Dnes je vše jinak. Levicové vlády v Latinské Americe jsou pod tlakem z mnoha stran – ze Severu, který je jimi prý „ohrožený“, z nezvládnutého populismu nebo například z ekonomického vývoje ve světě. A dlouholetý brazilský levicový experiment právě rovnou skončil (a podle mnohých západních levicových intelektuálů skončil fakticky pučem) -- přinejmenším pro nejbližší budoucnost.
Hůl se vždy najde
Prezidentka Dilma Rousseffová byla nejspíš jediným politikem Brazílie, který nekradl pro své vlastní obohacení, a soudí ji gang zlodějů, kteří kradli, shrnul nedávno situaci známý kritik americké zahraniční politiky Noam Chomsky. V podobném duchu mimochodem už letos na jaře popsal pozadí impeachmentu brazilské prezidentky ve skvělém textu i Fabiano Golgo na Blistech. Kořeny tohoto vývoje vidí v politice předchozího prezidenta Luly: „Když se dostal k moci, musel pracovat s parlamentem, v němž bylo zastoupeno více než 15 politických stran, mnoho z nich bez jakékoliv ideologie. (…) A Lula si prostě jejich hlasy „koupil“. Poslanci federálního parlamentu začali dostávat každý měsíc peníze za to, že hlasovali tak, jak chtěl Lula. Peníze na uhrazení těchto plateb poslancům pocházely z předražení veřejných služeb.“
Právě díky této praxi dokázal Ignacio Lula v roce 2003 zahájit ambiciózní projekt Bosla Familia, který pomohl z bídy nejméně 35 milionům lidí.
Jeho nástupkyně Dilma Rousseffová, možná i díky své krajně levicové minulosti, takovou zákulisní mocenskou korupční hru buď neuměla, nebo ji hrát ani nechtěla, míní v úvodníku nazvaném „Rána pod pás“ španělský deník El País. Místo toho vzala do ruky kalkulačku, aby v roce 2009 rozjela program „Mi Vida, Mi Casa“, který měl do konce jejího druhého mandátu zajistit 4,6 milionu domů pro nejchudší brazilské rodiny. A nejen to. Rousseffová se rozhodla proměnit polostátní ropnou firmu Petrobras v motor reforem. Připravila zákon, který by 75 procent ropných zisků povinně odváděl do školství a zbylou čtvrtinu do sféry zdravotní péče. Brazilské školství, jedno z nejhorších v regionu, by v první dekádě získalo 31 000 milionů eur a do roku 2045 dalších skoro 100 milionů. „Možná právě kvůli této prezidentčině rozhodnosti vstoupit do hry s největším byznysem planety se v Petrobrasu zrodil korupční skandál, který vyvolal brazilskou krizi, jak ostatně už v roce 3009 naznačovaly některé materiály zveřejněné WikiLeaks,“ konstatuje El País.
Je ironií, že poslanci stran, které byly samy zapleteny do korupčního skandálu, nebyli s to najít žádné důkazy o zkorumpovanosti prezidentky, jak potvrdil i generální prokurátor Rodrigo Janot, a tak si pro impeachment zvolili jiný důvod. Postačil jim fakt, že úřady plánované výdaje na sociální programy přesouvaly z jednoho finančního roku na druhý, pro vylepšení aktuálních dat v probíhajícím období. Brazilská ústava sice takový postup nepřipouští, současně ale nenabízí žádné argumenty, aby byla prezidentka odvolána z funkce právě z těchto důvodů. O pádu Dilmy Rousseffové a nástupu dosavadního viceprezidenta Michela Temera do čela státu nicméně „bylo rozhodnuto“ nejpozději letos v březnu, kdy se uskutečnila setkání vlivných politických a podnikatelských kruhů – zveřejněné nahrávky pak spojily s korupcí řadu ministrů Temerovy prozatímní vlády a přiměly je k rezignaci ještě dřív, než se chopili funkcí. Příznačným je i verdikt soudu, který letos v červnu Michelu Temerovi na osm let zakázal výkon veřejných funkcí, a to kvůli četným případům porušování volebního zákona…
Arogance moci
Ještě příznačnějším ovšem je, že Západ proti zkorumpovanému a zákony přehlížejícímu Michelu Temerovi nijak neprotestuje. Slíbil totiž „oživení ekonomiky především zvrácením politiky své předchůdkyně. Jeho proslovy o privatizaci, deregulaci a fiskální disciplíně investory nadchly,“ shrnuje The Economist.
Důvodů k odmítnutí Temera by přitom Západ – se svými proklamovanými slogany -- měl dostatek i bez doložené korupce. Nový brazilský lídr například okamžitě zrušil ministerstvo pro záležitosti žen, rasové rovnosti a lidských práv, přičemž tuto agendu předal ministerstvu spravedlnosti, do jehož čela jmenoval Alexandra de Morese, někdejšího šéfa bezpečnostních složek Sao Paola, který k boji proti zločinnosti ve městě prý využíval polovojenské eskadry smrti. Miliardářský senátor Blairo Maggi, jehož hlas nakonec rozhodl o odvolání Rousseffové, zase získal post ministra zemědělství. Ke svému majetku přišel vykácením milionů akrů amazonského deštného lesa, díky čemuž si „vyčistil“ cestu k pozici největšího jednotlivého producenta soji na světě (a Greenpeace mu za to v roce 2005 udělilo anticenu Zlatá motorová pila). V roce 2010 se Maggi s podporou mocné zemědělské lobby nechal zvolit do Senátu, kde se stal předsedou výboru pro ochranu životního prostředí a prosadil řadu zákonů, které mimo jiné zaručují amnestii vlastníkům půdy kácejícím ilegálně deštný les.
Do jaké míry by takový vývoj byl možný bez aktivní podpory z Washingtonu? Podle WikiLeaks byl Michel Temer už v letech 2006 až 2007 „informátorem“ amerického velvyslanectví v Brazílii. Není bez zajímavosti, že americký generální konzul v Sao Paolu už tehdy Temera a jeho stranu hodnotil jako „oportunistickou“ skupinu, která „nemá žádnou ideologii nebo politický rámec“. To vysvětluje, proč trpělivě „pracovala“ v parlamentu, brala úplatky i od prezidenta Luly výměnou za souhlas s jeho sociálními programy a neměla potíže vstoupit do koalice s jeho a Rousseffové Stranou pracujících.
Impeachment v Senátu vedl Temerův spolustraník Aloysio Nunes, který den po zahájení procesu odvolání prezidentky odletěl do Spojených států, kde jednal s představiteli amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy a mimo jiné také s lobbyistickou firmou Albright Stonebridge Group, jíž předsedá někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová a bývalý americký velvyslanec v Brazílii Thomas Shannon, připomíná The Intercept. A Shannon je spojován s převraty v Hondurasu v roce 2009 a v Paraguaji o tři roky později. A právě v Paraguaji v té době působila i nynější americká velvyslankyně v Brazílii Liliana Ayaldeová – paraguayský prezident Fernando Lugo byl zbaven funkce v důsledku impeachmentu v mnoha ohledech podobnému onomu brazilskému.
Naděje (těch dole) žijí
Ačkoli aktuálně vládnoucí neoliberální Temerův kabinet a jeho zastánci hovoří o vítězství „demokracie“ a „spravedlnosti“ nebo o triumfu „války proti korupci“, mnozí mluví spíše o eskalující třídní válce, největším společenském konfliktu v Brazílii za posledních několik dekád. Jedním z nejdiskutovanějších symbolů tohoto střetu – a důkazem, že cesta k sociální rovnosti v Brazílii je ještě dlouhá -- se stal snímek zveřejněný v magazínu Correio Braziliense – na masovou demonstraci proti „socialistické“ Dilmě Rousseffové míří bílý a dobře situovaný manželský pár, s sebou pejska na vodítku a dva kroky za nimi kočárek s jejich dvěma malými dcerkami tlačí barevná služebná…
Ve skutečných prezidentských volbách by Michela Temera podpořila pouhá dvě procenta voličů a nadpoloviční většina Brazilců ho nechce v čele státu už nyní. Desítky tisíc demonstrantů protestují proti jeho vládě v Riu i Sao Paulu, policie proti demonstrantům nasazuje vodní děla, slzný plyn i zábleskové granáty, čímž ovšem nejspíš jen rozdmýchává další konflikty.
Není bez zajímavosti, že Dilma Rousseffová byla sice odvolána z funkce prezidentky, ale nebyla zbavena politických práv, což ústava v případě impeachmentu vyžaduje. Prezidentka je nicméně i tak ale – přinejmenším na čas – „politicky mrtvá“, stejně jako její v korupci utopená Strana pracujících. Španělský list El Periodico v této souvislosti předpovídá, že dalším terčem Michela Temera a jeho vlády se stane někdejší prezident Ignacio Lula. „Jen vězení nebo nějaké zásadní veřejné očernění by skutečnému otci brazilských reforem, jedinému prezidentovi, jehož popularita v okamžiku odchodu z funkce přesahovala 80 procent, mohlo zabránit, aby kandidoval v prezidentských volbách v roce 2018. Bez ohledu na prohru Dilmy Rousseffové opozice i brazilský lid vědí, že dokud Lula nehodí ručník do ringu nebo neskončí ve vězení, sny o jiné Brazílii budou žít.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
