Neuplynuly ještě ani tři roky od zasedání Organizace amerických států, na němž ministr zahraničí USA John Kerry prohlásil: „Éra Monroevovy doktríny je pryč. To přece není špatné. To si zaslouží potlesk.“ A přítomní nadšeně zatleskali, protože doktrína nesoucí jméno amerického prezidenta Jamese Monroea vnímala Latinskou Ameriku jako „zadní dvorek“, na kterém si USA mohou dělat, co se jim zlíbí.

Ještě letos na jaře Barack Obama v Buenos Aires ujišťoval mladé Argentince, že mezi komunismem, socialismem a kapitalismem zase až tak velké rozdíly nejsou, a tak si mají prostě vybrat „co funguje“.

Dnes je vše jinak. Levicové vlády v Latinské Americe jsou pod tlakem z mnoha stran – ze Severu, který je jimi prý „ohrožený“, z nezvládnutého populismu nebo například z ekonomického vývoje ve světě. A dlouholetý brazilský levicový experiment právě rovnou skončil (a podle mnohých západních levicových intelektuálů skončil fakticky pučem) -- přinejmenším pro nejbližší budoucnost.

Hůl se vždy najde

Prezidentka Dilma Rousseffová byla nejspíš jediným politikem Brazílie, který nekradl pro své vlastní obohacení, a soudí ji gang zlodějů, kteří kradli, shrnul nedávno situaci známý kritik americké zahraniční politiky Noam Chomsky. V podobném duchu mimochodem už letos na jaře popsal pozadí impeachmentu brazilské prezidentky ve skvělém textu i Fabiano Golgo na Blistech. Kořeny tohoto vývoje vidí v politice předchozího prezidenta Luly: „Když se dostal k moci, musel pracovat s parlamentem, v němž bylo zastoupeno více než 15 politických stran, mnoho z nich bez jakékoliv ideologie. (…) A Lula si prostě jejich hlasy „koupil“. Poslanci federálního parlamentu začali dostávat každý měsíc peníze za to, že hlasovali tak, jak chtěl Lula. Peníze na uhrazení těchto plateb poslancům pocházely z předražení veřejných služeb.“

Právě díky této praxi dokázal Ignacio Lula v roce 2003 zahájit ambiciózní projekt Bosla Familia, který pomohl z bídy nejméně 35 milionům lidí.