Nečekaný pád tureckého premiéra Ahmeta Davutoglua musel v některých evropských metropolích (ale především kancléřstvích) vyvolat dojem zemětřesení. Turecko migrační krizí dokázalo – za potlesku z Washingtonu -- přimět Evropskou unii padnout na kolena a zaprodat své hodnoty, a najednou se ukazuje, že to bylo k ničemu. Migrační krize je přitom v EU vnímána jako existenciální a pro – stále ještě? -- nejvlivnější osobu starého kontinentu, kancléřku Angelu Merkelovou, iniciátorku celé té prapodivné smlouvy, je otázkou politického bytí či nebytí. Však také Berlín vzápětí vyjádřil naději, že se mu bude s novou ankarskou vládou „dobře a konstruktivně spolupracovat i nadále“, stejně jako tomu bylo za Davutoglua. Turecký prezident Recep Erdogan jen odsekl: „My si půjdeme svou cestou a vy si jděte svou.“ Řeč byla o podmínkách, které si EU stanovila výměnou za dohodu o bezvízovém režimu pro turecké občany, a mezi nimi byla změna tureckých protiteroristických zákonů podle standardů EU. Erdogan zdůraznil: „Když je Turecko terčem útoků teroristických organizací a mocností, které je přímo nebo nepřímo podporují, EU nám říká, že máme změnit zákony o terorismu. Prý je to podmínka pro zrušení víz. Je mi líto, my si půjdeme svou cestou a vy si jděte svou. A dohadujte se s tím, s kým se dohodnout dokážete.“ A u tématu zůstal, když na adresu EU dodal, že „umožňuje teroristům rozbíjet stany a pak za námi chodí s požadavky“, přičemž zdůraznil, že Evropa sama omezuje demokracii a svobody, když na jejím území začínají explodovat bomby…
Těmito několika větami dal Recep Erdogan, který za terorismus považuje jakékoli projevy nesouhlasu s jeho politikou, Evropské unii a Berlínu vcelku jasně na srozuměnou, že „byznys jako obvykle“ s Ankarou hned tak nebude.
Upevnění moci
Ze záplavy spekulací kolem Davutogluova nuceného odchodu vyčnívá několik bodů, které budou mít nejspíš váhu. Řeč je o údajném „změkčení“ tureckého postoje, který na poslední chvíli umožnil uzavřít dohodu s EU o migraci, nebo o jeho cestě za Barackem Obamou do Washingtonu, kterou na vlastní žádost uskutečnil pouhý měsíc po Recepu Erdoganovi. Ahmet Davutoglu sice podporoval Erdoganovu vizi „neoosmanství“, ale současně – coby stejně důležitou – razil i „modernistickou“ orientaci na Evropu, v níž si usměvavý a klidný akademik vydobyl rozhodně pevnější pozice než sám Erdogan. A prezident se touto samostatnou politikou měl cítit ohrožený. Mezi možnými Davutogluovými nástupci se tak nyní objevuje i jméno Berata Albayraka, dosavadního ministra energetiky, ale především Erdoganova zetě.
Lze předpokládat, že výsledkem „palácového převratu“ bude ještě větší příklon Turecka k nacionalismu, islámu a v neposlední řadě i konsolidace Erdoganovy „superprezidentské“ moci, což může vést jen k ještě silnějším pnutím uvnitř společnosti takřka napůl rozdělené mezi Erdoganovy islamistické stoupence a jeho „westernizované“ a vesměs sekulární odpůrce. A pokud Erdoganova prohlášení na adresu EU povedou k proměně migrační smlouvy v cár papíru – a otevřené odmítání plnit unijní požadavky by smlouvu ukončit mělo – ocitne se EU znovu tváří v tvář hrozbě vlny ilegálních migrantů, což Unii na soudržnosti a politické stabilitě rozhodně nepřidá. Dopady těchto změn ale pocítí i Blízký východ: zatímco Turecko hlásí dalších 55 zabitých členů Daeše na území Sýrie, Erdogan zacílil i na Washington a jeho „koalici“, když tvrdí, že „nás nechali o samotě bojovat“ proti Daeši a že v Sýrii „nikdo z těch, kdo tvrdí, že proti Daeši bojuje, neutrpěl takové ztráty“ jako Turecko, a „nikdo nemusel zaplatit takovou cenu“.
Ačkoli se především v amerických médiích objevují otevřené výzvy k Erdoganovu svržení, Bílý dům se k nynějšímu politickému obratu a ke svému čím dál složitějšímu partnerství s Tureckem, členem NATO, odmítá jednoznačně vyjadřovat a přehlíží všechny projevy diktatury, které se v Turecku odehrávají, nejspíš s předpokladem, že vzpurný, svéhlavý a despotický, ale nominálně stále ještě spojenec Erdogan je pořád lepší než Erdogan nepřítel.
Erdogan, princ Evropy
Pro evropský establishment nyní ale podle všeho ožívají nepříjemné vzpomínky na loňský listopad, kdy se unijní prezident Donald Tusk a šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker sešli s Erdoganem ve třech v turecké Antalyi. „Můžeme kdykoli otevřít brány do Řecka a Bulharska a naložit uprchlíky do autobusů… Jak se chcete s uprchlíky vypořádat, když nebudeme mít dohodu? Chcete uprchlíky zabíjet?“ ptal se prý tehdy Erdogan těch dvou. Tusk s Junckerem odmítli odpovídat na otázky, zda se takové setkání vůbec uskutečnilo, ale sebevědomý Erdogan se tím, jak vydíral EU, netají. „Evropská unie se bude muset vypořádat nejen s jedním mrtvým klukem na tureckém břehu. Bude jich deset tisíc, patnáct tisíc. Jak se postavíte k tomu?“
Přepis z jednání, který v únoru zveřejnil řecký portál euro2day, ukazuje i na to, jak se oba lídři EU před Erdoganem plazili a snažili se ho konejšit připomínkami, že k němu přece „v Bruselu chovají jako k princi“. „Jako k princi?“ reagoval Erdogan. „To je přece přirozené. Nezastupuji přece žádnou zemi třetího světa.“ A Lucemburčanovi Junckerovi připomněl, že jeho země je „jen jako nějaké město v Turecku“.
Letos v únoru Recep Erdogan zdůraznil, že je „hrdý na vše, co řekl. Bránili jsme práva Turecka a uprchlíků. A řekli jsme jim: Je nám líto, otevřeme dveře a řekneme migrantům sbohem.“ A dodal: „V minulosti jsme zastavovali lidi u bran Evropy. Stalo se to jednou či dvakrát, ale potom jim brány otevřeme a popřejeme jim šťastnou cestu, to jsem řekl. … Nemáme na čele napsáno, že jsme idioti. Nemyslete si, že letadla a autobusy jsou tam jen tak. Trpěliví budeme jen do určité chvíle a pak uděláme to, co bude nezbytné.“
„Erdogan jako princ Evropy,“ konstatuje nyní britský The Spectator, „je vcelku vhodný titul pro islamistického ranaře, který považuje migranty za předmět handlování a chystá se zničit náš kontinent. Současně je to ale muž, který pochopil – a celému světu ukázal – jak fungují mechanismy Evropské unie.“
Je vcelku pravděpodobné, že by se situace z jednání Erdogan-Tusk-Juncker nyní mohla opakovat, jen s tureckými sázkami o úroveň výš, tedy namísto pouhého bezvízového režimu rovnou o členství v EU. Evropská unie prý už proto začala přemýšlet, že by tedy všemi těmi migranty namísto Turecka zaplavila Řecko, ale i to se zdá být ze všeho nejvíc spíš jen křečí než skutečným řešením. A tak se možná začne „hrát“ o turecké přistoupení k Unii. Recep Erdogan loni prohlásil, že se o to „nebude prosit“, nyní je ale v situaci, kdy si může diktovat.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
