Nečekaný pád tureckého premiéra Ahmeta Davutoglua musel v některých evropských metropolích (ale především kancléřstvích) vyvolat dojem zemětřesení. Turecko migrační krizí dokázalo – za potlesku z Washingtonu -- přimět Evropskou unii padnout na kolena a zaprodat své hodnoty, a najednou se ukazuje, že to bylo k ničemu. Migrační krize je přitom v EU vnímána jako existenciální a pro – stále ještě? -- nejvlivnější osobu starého kontinentu, kancléřku Angelu Merkelovou, iniciátorku celé té prapodivné smlouvy, je otázkou politického bytí či nebytí. Však také Berlín vzápětí vyjádřil naději, že se mu bude s novou ankarskou vládou „dobře a konstruktivně spolupracovat i nadále“, stejně jako tomu bylo za Davutoglua. Turecký prezident Recep Erdogan jen odsekl: „My si půjdeme svou cestou a vy si jděte svou.“ Řeč byla o podmínkách, které si EU stanovila výměnou za dohodu o bezvízovém režimu pro turecké občany, a mezi nimi byla změna tureckých protiteroristických zákonů podle standardů EU. Erdogan zdůraznil: „Když je Turecko terčem útoků teroristických organizací a mocností, které je přímo nebo nepřímo podporují, EU nám říká, že máme změnit zákony o terorismu. Prý je to podmínka pro zrušení víz. Je mi líto, my si půjdeme svou cestou a vy si jděte svou. A dohadujte se s tím, s kým se dohodnout dokážete.“ A u tématu zůstal, když na adresu EU dodal, že „umožňuje teroristům rozbíjet stany a pak za námi chodí s požadavky“, přičemž zdůraznil, že Evropa sama omezuje demokracii a svobody, když na jejím území začínají explodovat bomby…

Těmito několika větami dal Recep Erdogan, který za terorismus považuje jakékoli projevy nesouhlasu s jeho politikou, Evropské unii a Berlínu vcelku jasně na srozuměnou, že „byznys jako obvykle“ s Ankarou hned tak nebude.

Upevnění moci

Ze záplavy spekulací kolem Davutogluova nuceného odchodu vyčnívá několik bodů, které budou mít nejspíš váhu. Řeč je o údajném „změkčení“ tureckého postoje, který na poslední chvíli umožnil uzavřít dohodu s EU o migraci, nebo o jeho cestě za Barackem Obamou do Washingtonu, kterou na vlastní žádost uskutečnil pouhý měsíc po Recepu Erdoganovi. Ahmet Davutoglu sice podporoval Erdoganovu vizi „neoosmanství“, ale současně – coby stejně důležitou – razil i „modernistickou“ orientaci na Evropu, v níž si usměvavý a klidný akademik vydobyl rozhodně pevnější pozice než sám Erdogan. A prezident se touto samostatnou politikou měl cítit ohrožený. Mezi možnými Davutogluovými nástupci se tak nyní objevuje i jméno Berata Albayraka, dosavadního ministra energetiky, ale především Erdoganova zetě.

Lze předpokládat, že výsledkem „palácového převratu“ bude ještě větší příklon Turecka k nacionalismu, islámu a v neposlední řadě i konsolidace Erdoganovy „superprezidentské“ moci, což může vést jen k ještě silnějším pnutím uvnitř společnosti takřka napůl rozdělené mezi Erdoganovy islamistické stoupence a jeho „westernizované“ a vesměs sekulární odpůrce. A pokud Erdoganova prohlášení na adresu EU povedou k proměně migrační smlouvy v cár papíru – a otevřené odmítání plnit unijní požadavky by smlouvu ukončit mělo – ocitne se EU znovu tváří v tvář hrozbě vlny ilegálních migrantů, což Unii na soudržnosti a politické stabilitě rozhodně nepřidá. Dopady těchto změn ale pocítí i Blízký východ: zatímco Turecko hlásí dalších 55 zabitých členů Daeše na území Sýrie, Erdogan zacílil i na Washington a jeho „koalici“, když tvrdí, že „nás nechali o samotě bojovat“ proti Daeši a že v Sýrii „nikdo z těch, kdo tvrdí, že proti Daeši bojuje, neutrpěl takové ztráty“ jako Turecko, a „nikdo nemusel zaplatit takovou cenu“.