Po dvaceti měsících vyjednávání, hádek, odkladů, nedodržených časových lhůt a pokusů celý proces vykolejit se zhmotnila mezinárodní smlouva o íránském jaderném programu. Oficiálně jsou pod dokumentem sice podepsáni členové Rady bezpečnosti OSN a Německo, ale ve skutečnosti je to přelomová mírová dohoda mezi USA a Íránem.
Dohoda v širokém spektru (plné znění ZDE) omezuje íránský jaderný program, třeba v otázce obohacování uranu a jeho skladování ho vrací o celé roky zpět, předpokládá jedny z nejpřísnějších mezinárodních kontrol (íránských) vojenských zařízení, jaké kdy byly dojednány a stanovuje až pětadvacetiletá omezení na dovoz různých vojenských zařízení. A výměnou za to vše uvolňuje sankce, které dusily íránskou ekonomiku. Írán souhlasem s těmito podmínkami jaksi bokem dává najevo, že vlastně nikdy nebyl tak „krvelačný“, jak ho vykresloval západní mainstream, a deeskalace napětí na obzoru umožňuje celému regionu vydechnout, možná vůbec poprvé od slavného Bushova projevu o „ose zla“. Svět je zase o něco barevnější, nebo spíš méně černobílý.
Odpůrci dohody v USA (Patrick Buchanan už před lety označil americký Kongres za „Izraelem okupované území“), v Izraeli, sunnitských arabských zemích nebo i náboženští radikálové v samotném Íránu, jimž budou citelně chybět hesla o „velkém Satanovi“, se už vrhli do boje proti smlouvě, ovšem jejich argumenty jsou tu prázdné, ondy rovnou orwellovské. Tím spíš, že Barack Obama zdůrazňuje, že jedinou alternativou smlouvě by byla válka, a nespokojené republikánské kongresmany dopředu ujistil, že jejich případné odmítnutí smlouvy bude vetovat a na překonání jeho veta už se nejspíš příslušná většina nenajde. Odpůrci tak budou muset počkat na nového prezidenta USA a doufat, že bude upřednostňovat zaslepený ideologický fanatismus před racionalitou.
Nicméně, pokud nynější americké vedení bylo s to si po více než třech dekádách vzájemného hysterického nepřátelství sednout za jeden stůl se současným íránským vedením a dopracovat se k dohodě, která svět odvádí od potenciální jaderné války s Íránem a nabízí íránskému národu ekonomické perspektivy, lze předpokládat, že vazby mezi oběma zeměmi se mohou rozvíjet přímo dynamicky. A co víc, Evropa se chytila příležitosti a do Teheránu už o víkendu v čele početné delegace vyráží k obchodním jednáním německý vicepremiér Sigmar Gabriel, stejným směrem startuje italská delegace pod vedením ministryně pro ekonomický rozvoj Federiky Guidiové, do íránské metropole se letos chystá také rakouský prezident Heinz Fischer, ale už o tomto víkendu do Teheránu zamíří i francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. (Pro dvojakou francouzskou zahraniční politiku je asi příznačné, že Paříž minulý měsíc podepsala zbrojní dohody v ceně 12 miliard dolarů se Saúdy, úhlavními odpůrci dohody s Íránem). A zástupci evropských energetických koncernů Eni či Total na zrušení sankcí čekali hezkých pár dní už rovnou v Teheránu, aby mohli podepisovat dohody bez zbytečného zdržování. Nemluvě o vazbách, které se nyní – už legálně – prohloubí mezi Íránem na straně jedné a Ruskem a Čínou na straně druhé. Teherán tyto dva státy, které podle Washington Times notně „komplikují“ americké manévrování na Blízkém východě, „potkal“ už v době nouze a zcela určitě jim bude naslouchat, doširoka otevírat dveře i svůj trh. Jinými slovy, než se tedy nový -- případně jestřábí -- prezident usadí v Bílém domě, může být už Írán natolik součástí světové scény, že jakékoli protiakce nebudou mít valného smyslu. A totéž platí i pro současná americká ujišťování adresovaná slovně vzdorujícímu Izraeli, že Washington je „připraven“ kvůli židovskému státu „kdykoli“ a „v případě nutnosti“ zaútočit na Írán…
Jak zareagují Saúdové?
Větší neznámou bude to, jak se k dohodě postaví sunnitské monarchie Perského zálivu. Saúdská Arábie smlouvu kritizovala dlouho dopředu, protože Írán vnímá jako svého hlavního regionálního soupeře, nicméně první reakce z Bahrajnu nebo Kuvajtu naznačují, že už ani v GCC není protiíránská fronta tím, čím kdysi bývala (a postoji Ománu, který vůči Teheránu vždy razil samostatnou politiku, ani nemluvě), a že Záliv v dohodě vidí možnost k ekonomickému vzepětí.
Saúdská Arábie se aktuálně noří do stále hlubších problémů, které panovník zkouší řešit dalšími mocenskými rošádami, ale přesto v první reakci na dohodu s Íránem znovu zopakovala své bezpečnostní námitky. Přitom se ale objevily i formulace o „zlepšování vztahů na základě dobrého sousedství“, což může být důsledek Obamova středečního telefonátu králi Salmánovi, v němž Bílý dům Saúdy ujistil, že jaderný Írán už není ani teoretickou hrozbou, přičemž – po vzoru ujištění Izraeli -- zopakoval, že Washington „nedovolí“ Íránu „destabilizovat aktivity v regionu“. Přitom ale králi zdůraznil, že v rámci smlouvy by USA rády ve stabilizaci Blízkého východu pokračovaly, a proto by Saúdové měli „naléhavě ukončit boje v Jemenu“ a umožnit humanitární pomoc „všem stranám konfliktu“.
Saúdové v Jemenu sice dál zabíjejí, ale je jasné, že i v Rijádu už pochopili, že dohoda s Íránem je uzavřená, že si za ní USA (spolu) se svými západními pobočníky stojí, totéž platí pro Čínu a Rusko (bez něhož by podle Obamy dohoda s Iránem dosažena vůbec nebyla), a to vše vytváří „sílu“, proti níž toho Rijád příliš nadělat nemůže. Vlastně může jen přijmout realitu a naučit se s ní nejen žít, ale v rámci možností z ní i týt, pro stabilitu celé oblasti.
Saúdové také musejí vidět, že USA s Íránem mají v regionu společného nepřítele, Islámský stát, který je hrozbou i pro Saúdy samotné. Rijád se může přidat, už jen kvůli svému vlastnímu přežití, a tento politický veletoč by mu mohl usnadnit třeba i samotný Írán: „Nejdůležitějším je, že v Íránu opadlo revoluční nadšení na úkor nového druhu íránského nacionalismu, který není ani nijak přehnaně etnocentrický, ani otevřeně expanzivní,“ popisuje současný Írán americká analytička Shireen Hunterová. „Ze všeho nejvíc prostě jen odráží touhu položit zájmy Íránu před nerealistické ambice, stejně jako schopnost kompromisů k dosažení politických cílů. Už i zvolení prezidenta Hasana Róháního bylo částečně dílem tohoto sílícího íránského nacionalismu… Jistě, uvnitř Íránu panují názorové rozdíly a existuje tam mnoho rozhádaných skupin, ale země a její obyvatelé dnes oproti minulosti jasněji chápou sebe sami a nutnost národního kompromisu a spolupráce.“
Bylo by předčasné tvrdit cokoli rozhodného o možné změně saúdské politiky v regionu, nicméně syrský prezident Bašár Asad ve svém optimisticky laděném blahopřání Hasanu Róhánímu vyjádřil jistotu, že Írán, jedna z hlavních opor Damašku v boji proti Al Kajdě a Islámskému státu, bude v oblasti i ve světě podporovat „spravedlivé věci“. Zato sunnitští džihádisté z jihu Sýrie naopak americko-íránskou dohodou, která přinejmenším v Iráku nejspíš jen posílí stávající vojenskou spolupráci obou zemí, nijak nadšení nejsou: „Máme strach, že dohoda zvýší íránský vliv v regionu a právě z toho má Asad radost. My máme obavy.“
Asi v Damašku i u džihádistů vědí o aktuálních saúdských záměrech s další podporou Al Kajdy a Islámského státu víc, než se zatím veřejně přiznává.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
