Po dvaceti měsících vyjednávání, hádek, odkladů, nedodržených časových lhůt a pokusů celý proces vykolejit se zhmotnila mezinárodní smlouva o íránském jaderném programu. Oficiálně jsou pod dokumentem sice podepsáni členové Rady bezpečnosti OSN a Německo, ale ve skutečnosti je to přelomová mírová dohoda mezi USA a Íránem.

Dohoda v širokém spektru (plné znění ZDE) omezuje íránský jaderný program, třeba v otázce obohacování uranu a jeho skladování ho vrací o celé roky zpět, předpokládá jedny z nejpřísnějších mezinárodních kontrol (íránských) vojenských zařízení, jaké kdy byly dojednány a stanovuje až pětadvacetiletá omezení na dovoz různých vojenských zařízení. A výměnou za to vše uvolňuje sankce, které dusily íránskou ekonomiku. Írán souhlasem s těmito podmínkami jaksi bokem dává najevo, že vlastně nikdy nebyl tak „krvelačný“, jak ho vykresloval západní mainstream, a deeskalace napětí na obzoru umožňuje celému regionu vydechnout, možná vůbec poprvé od slavného Bushova projevu o „ose zla“. Svět je zase o něco barevnější, nebo spíš méně černobílý.

Odpůrci dohody v USA (Patrick Buchanan už před lety označil americký Kongres za „Izraelem okupované území“), v Izraeli, sunnitských arabských zemích nebo i náboženští radikálové v samotném Íránu, jimž budou citelně chybět hesla o „velkém Satanovi“, se už vrhli do boje proti smlouvě, ovšem jejich argumenty jsou tu prázdné, ondy rovnou orwellovské. Tím spíš, že Barack Obama zdůrazňuje, že jedinou alternativou smlouvě by byla válka, a nespokojené republikánské kongresmany dopředu ujistil, že jejich případné odmítnutí smlouvy bude vetovat a na překonání jeho veta už se nejspíš příslušná většina nenajde. Odpůrci tak budou muset počkat na nového prezidenta USA a doufat, že bude upřednostňovat zaslepený ideologický fanatismus před racionalitou.

Nicméně, pokud nynější americké vedení bylo s to si po více než třech dekádách vzájemného hysterického nepřátelství sednout za jeden stůl se současným íránským vedením a dopracovat se k dohodě, která svět odvádí od potenciální jaderné války s Íránem a nabízí íránskému národu ekonomické perspektivy, lze předpokládat, že vazby mezi oběma zeměmi se mohou rozvíjet přímo dynamicky. A co víc, Evropa se chytila příležitosti a do Teheránu už o víkendu v čele početné delegace vyráží k obchodním jednáním německý vicepremiér Sigmar Gabriel, stejným směrem startuje italská delegace pod vedením ministryně pro ekonomický rozvoj Federiky Guidiové, do íránské metropole se letos chystá také rakouský prezident Heinz Fischer, ale už o tomto víkendu do Teheránu zamíří i francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. (Pro dvojakou francouzskou zahraniční politiku je asi příznačné, že Paříž minulý měsíc podepsala zbrojní dohody v ceně 12 miliard dolarů se Saúdy, úhlavními odpůrci dohody s Íránem). A zástupci evropských energetických koncernů Eni či Total na zrušení sankcí čekali hezkých pár dní už rovnou v Teheránu, aby mohli podepisovat dohody bez zbytečného zdržování. Nemluvě o vazbách, které se nyní – už legálně – prohloubí mezi Íránem na straně jedné a Ruskem a Čínou na straně druhé. Teherán tyto dva státy, které podle Washington Times notně „komplikují“ americké manévrování na Blízkém východě, „potkal“ už v době nouze a zcela určitě jim bude naslouchat, doširoka otevírat dveře i svůj trh. Jinými slovy, než se tedy nový -- případně jestřábí -- prezident usadí v Bílém domě, může být už Írán natolik součástí světové scény, že jakékoli protiakce nebudou mít valného smyslu. A totéž platí i pro současná americká ujišťování adresovaná slovně vzdorujícímu Izraeli, že Washington je „připraven“ kvůli židovskému státu „kdykoli“ a „v případě nutnosti“ zaútočit na Írán…