Ruský prezident Vladimir Putin „skočil“ po turecké omluvě za stíhačku, kterou Turecko sestřelilo loni v listopadu, až nečekaně rychle. Bez ohledu na to, že celé polovině Rusů turecká omluva k normalizaci vztahů nestačí, už pár dní na to – a bez ohledu na reálnou hrozbu terorismu –prudce roste (na úkor Krymu nebo Soči) zájem Rusů o dovolenou právě na tureckém pobřeží, a to natolik, že se otevřeně mluví o tom, že ruské cestovní agentury nebudou mít k dispozici dostatek letadel.

Přes tyto zmatky lze Putinův postup podle všeho vnímat především jako gesto dobré vůle vůči prezidentu Recepu Erdoganovi, s nímž 40 minut hovořil po telefonu a společně „otevřeli dveře k překonání krize ve vzájemných vztazích a k zahájení procesu obnovy spolešných snah týkajících se mezinárodních a regionálních otázek a k rozvoji vzájemných vztahů v různých oblastech“. Sblížení pozic obou zemí je v zásadě logické, protože jejich geopolitická poloha je na základě mnoha shod či podobností předurčuje spíše pro spolupráci, než k rivalitě (ačkoli vzájemné dějiny plynule procházejí oběma fázemi). Tím spíš, že přichází v době, kdy se vedle ekonomické výhodnosti kooperace výrazně projevilo další pojítko: Nejenže pachatelé nedávného teroristického masakru na istanbulském letišti pocházeli z ruského Kavkazu či postsovětských republik, ale Západ se navíc k teroristům útočícím v Rusku nebo v Turecku (nebo kdekoli jinde mimo své území a zájmy) staví stejně pokrytecky, čili nijak zvlášť se nad nimi nevzrušuje, nebo jim dokonce poskytuje ochranu. A přitom si i pochvaluje, že teroristické útoky jsou ve skutečnosti „měřítkem úspěchu“ západní války proti Islámskému státu, jak se stalo po nedávném masakru v Bagdádu, kde teroristé pozabíjeli přes dvě stovky lidí.

Zásadní otázkou navíc je, s kým jiným by chtěl Erdogan za takové situace spolupracovat, než s Ruskem, potažmo regionem kolem? Platí přitom, že Turecko s někým spolupracovat prostě musí, protože Edoganova přefouknutě ambiciózní politika z uplynulých let zavedla zemi na „skoroválečnou stezku“ nejen proti arabskému světu (kvůli naivní snaze stát se lídrem muslimského světa) , proti Evropské unii (kvůli migrační krizi), ale i protistále zmatenějším (nebo nečitelnějším, chcete-li) USA (kvůli pokračující válce proti Kurdům, kteří jsou pro Washington aktuálně hlavním nástrojem v syrské válce, ale pro Turecko byli donedávna jedinými „teroristy“ široko daleko). A Turecko je přece jen příliš významné na to, aby mohlo v izolaci zůstat déle, protože pod současným vedením samo zašlo na pokraj skutečné existenciální krize, byť vinit z tohoto výsledku – za současného rozložení sil na šachovnici realpolitiky -- jen a jen Erdogana asi není na místě. Lze například předpokládat, že Washington Ankaru pobízel chopit se role člena NATO, který slavně povede agresi do Sýrie a stane se hlavním spojencemAmeriky v celém vesmíru, a velikášský Erdogan se nechal touto vidinou budoucí moci zlákat. A zatímco měnil svůj stát v „džihádistickou dálnici“ pro islámské radikály všech barev a denominací směřujících do Sýrie a vsadil třebas i na Daeš coby nástroj boje proti Kurdům na severovýchodě Sýrie, Washington obrátil a agresi vedoucí k další katastrofální „změně režimu“ na Blízkém východě zavrhl. Turecko najednou zůstalo se všemi domácími i „importovanými“ problémy samo a stále netrpělivější Rusko začalo v Sýrii přitvrzovat…

Vzkazy z Ankary