Minulý týden z Jarmúku, poslední džihádistické enklávy u Damašku, odjel 218. autobus s „teroristy a jejich rodinami a pod dohledem syrského arabského červeného půlměsíce“ směr Džarábulus a Idlíb. Džarábulus je město i stejnojmenný okres v provincii Aleppo, Idlíb je hlavní město sousedící stejnojmenné provincie; oba regiony leží na severu Sýrie u tureckých hranic. A právě do nich už nejméně druhým rokem míří všechny evakuační kolony z „funkční“, západní Sýrie.

Ve finálních etapách války s džihádem, což je fakticky jen jedna z „kapitol“ války Západu za svržení legitimně zvoleného syrského režimu, se Damašek snaží eliminovat civilní oběti i míru destrukce měst ovládaných džihádem, a tak s ním „jako na běžícím páse“ uzavírá dohody o volném odchodu – vesměs za stejných podmínek, k nimž patří kapitulace, složení těžkých zbraní, osvobození zajatců a „kontrolovaný“ odjezd právě na sever Sýrie. Tato taktika má úspěch, protože v posledních dvou letech – a letos syrská válka vstoupila už od svého osmého roku – mají džihádisté na výběr vlastně už jen mezi kapitulací a smrtí na bojišti.   

Západem podporovaní a vyzbrojovaní džihádisté se v jednotlivých lokalitách vzdávají po tisících, přičemž celkový „řízený přírůstek“ teroristů v Idlíbu a okolí lze počítat v desítkách tisíc.

Volba obou destinací není náhodná – v Idlíbu i Džarábulusu, které u tureckých hranic obývaly především turkmenské a jiné menšinové komunity, už na počátku války panoval největší nesouhlas s Asadovou vládou a syrská frančíza Al Kajdy (pod svými mnoha měnícími se názvy) právě tam bývala mnohem populárnější než ve zbytku, tedy vlastně ve většině Sýrie, „Asadovy Sýrie“.

Tato výjimečnost Idlíbu a Džarábulusu byla očividná nejpozději od roku 2015, kdy se začalo potvrzovat, že Syřané jsou obecně válkou unavení a nenávidí džihádisty více než Asada. Už tehdy syrská vládní armáda začala od ustupování a porážek přecházet k nějakému nástupu, a to především proto, že se v boji proti džihádu mohla na většině území – s výjimkou severního pohraničí -- najednou opírat o donedávna „revolučně“ naladěné vrstvy a oblasti. Koneckonců, radikální islám, na který Západ v syrské válce vsadil, dovedl jinak nominálně muslimskou zemi k tomu, že mnozí islám už nenávidí.