Trumpova administrativa se znovu chystá vyhlásit ultimátum pro uchování svého podpisu pod smlouvou o íránském jaderném programu. Tlačí přitom na své evropské spojence, aby do letošního května kývli na změny v dohodě, jinak USA opětovně vyhlásí proti Íránu sankce. Donald Trump „Obamovu“ dohodu s Íránem z léta 2015 odmítá dlouhodobě a prosazuje, aby se nově vztahovala také na íránský raketový program, byť všichni ostatní signatáři svorně tvrdí, že smlouva je konečná a žádná nová jednání potřebná nejsou. Spojené státy by toto téma měly se členy EU probírat v půli března, bez ohledu na to, že Teherán jasně konstatoval, že jakákoli změna dohody bude automaticky znamenat její celkový konec. A už jen evropský souhlas s budoucími, zatím jen vágně formulovanými americkými požadavky na změny v textu smlouvy, by celý projekt jen posunul ke krachu.
Faktem přitom je, že smlouva uvolnila západní ekonomické sankce proti Íránu, což ve finále vedlo k tomu, že íránská ekonomika mezi lety 2016 a 2017 poskočila o 16 procent, nyní se stabilizovala na čtyřprocentním růstu, čemuž napomáhá i poměrný nárůst světových cen ropy nad 50 dolarů za barel. Ačkoli v samotném Íránu je ekonomický rozvoj hlavním tématem vnitropolitických bojů, pro Washington (a Izrael) je jakýkoli íránský růst trnem v oku.
Evropa nicméně na celý problém nahlíží ze zcela opačné strany. Francie dává jasně najevo, že na existující smlouvě nehodlá nic měnit, protože její ekonomické zájmy v Íránu už podle všeho překročily hranici, zpoza níž se lze vrátit „bezbolestně“. Spolu s Itálií, která hodlá v Íránu investovat ekvivalent pěti miliard dolarů, a dalšími evropskými zeměmi připravuje státem podporované investice v eurech a obchodní linky, které by obcházely americký dolar a americké banky. Dokud totiž Evropa s Íránem obchodovala v dolarech, mohly být evropské firmy a banky „trestány“ americkým ministerstvem obchodu; pokud se ale dolarů zbaví, zbude naštvanému Washingtonu (a jeho protiíránským souputníkům z Izraele, Saúdské Arábie a Emirátů) jen nejistá možnost stěžovat si na obchodování s Teheránem u mezinárodních soudů. Šéf francouzské státní Veřejné investiční banky (Bpifrance) Nicolas Dufurcq k novým eurovým investičním fondům, které pro francouzské podnikatele v Íránu připravují po začátek půldruhé miliardy eur, poznamenal: „Je to naprosto oddělený tok peněz. V tom schématu není jediný dolar… Nikdo s americkým pasem.“ Vše následně ještě „pojistila“ íránská centrální banka, která zakázala použití amerického dolaru ve všech obchodních transakcích souvisejících s dovozem zboží do Íránu.
Z hlediska Teheránu to přitom ale není žádná revoluční změna, neboť v důsledku amerických a západních sankcí íránský bankovní sektor beztak nemohl používat dolary už dlouho… Tento krok Teherán podle všeho přijednával s Ruskem, neboť lídři obou zemí se už loni v listopadu dohodli na odstranění dolaru ze vzájemných obchodů, což má být součástí strategie vedoucí k „izolaci Američanů“. (Přílišnou váhu nemá už ani argument, podle něhož většinu íránského průmyslu ovládá armáda nebo polovojenské režimní organizace, neboť íránské vedení ve snaze uklidnit zahraniční investory energicky zbavuje donedávna všemocnou armádu vlivu v klíčových průmyslových odvětvích.)
Prudce přitom narůstá objem íránského obchodu nejen s Evropou nebo Ruskem, ale i s asijskými státy v čele s Čínou, Thajskem či Indonésií, které spolu třebas s Indií nebo Tureckem stále okázaleji ignorují „stále omšelejší“ americký „džihád proti Íránu“. Zahraniční politika Teheránu přitom prožívá „boom“ mezinárodní integrace, která vedle Východu flexibilně neodmítá ani Západ, nebo přinejmenším Evropu. Americký tlak na Írán je stále ještě citelný a zpomaluje tamní ekonomický rozvoj, nicméně při srovnání proher a vítězství, jak shrnuje například americký analytik Juan Cole, „je vcelku mimo pochybnost, že Írán postupně vítězí“. A jeho sebevědomí se mění v „dobrý rozmar“: o svých raketách je ochotný se bavit jen za podmínky, že se Západ vzdá svých jaderných zbraní… Přesto se Paříž ještě pokouší zmírnit svůj očekávaný střet s Trumpem a testuje, zda by Teherán přece jen nebyl ochotný o svých raketách jednat. Nebyl.
Saúdské jádro
Je nicméně ironií, že Trumpovy snahy zrušit jadernou dohodu s Íránem výrazně komplikují i američtí spojenci ze Saúdské Arábie, kteří přitom patří k předním odpůrcům současného režimu v Teheránu. Mají totiž své vlastní vize, a tak Washington v současnosti zkoumá, jak by uspokojil saúdské jaderné plány, přičemž zájem o výstavbu jaderných elektráren v Saúdské Arábii už projevují i američtí konkurenti z Francie, Číny, Jižní Koreje nebo Ruska. Z hlediska Spojených států a jejich „Ameriky především“ by tyto jaderné kontrakty znamenaly velký přínos, ale největší problém spočívá v tom, že Saúdové trvají na svém právu obohacovat uran u sebe doma a být tak – ostatně jako všichni členové Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) -- soběstačnými ve výrobě jaderného paliva.
Převraty „arabského jara“ ale jasně prokázaly, že i dlouho petrifikované režimy Blízkého východu tu nebyly a nejsou „na věčné časy“. A saúdská feudální struktura, která se s důvěrou nemůže opřít ani o své poddané a je kvůli svým těsným vztahům s „americkým satanem“ navíc i čím dál skloňovanějším terčem nejrůznějších islamistických radikálů, může být jednou nahrazena nějakým čistě islamistickým režimem, který by si pak mohl snáze pořídit i „islámskou bombu“. Není ale třeba zacházet tak daleko, neboť nelze vyloučit ani možnost, že by se ve vlastní jaderné zbrani shlédli i sami panující Saúdové, neboť je to stále ten nejlepší odstrašovací prostředek, jaký zatím svět zná. Koneckonců, saúdská armáda už má svou jednotku „strategických raketových sil“, v níž jsou ovšem zatím jen rakety, které „nemají co nosit“. Izraelský jaderný monopol na Blízkém východě by se tím zhroutil, tím spíš, že „kdyby se to povolilo“ Saúdům, se stejnými nároky by okamžitě přišly třebas Egypt a Turecko a další státy regionu, který chce být stále „jadernější“.
Ve finále se tak zdá, že nejvhodnějším východiskem by pro Trumpovy USA byla dohoda se Saúdy, která by v zásadě kopírovala dohodu, kterou s Íránem podepsaly USA Obamovy. Smlouva mimo totiž jiné stanoví, že Teherán musí vyvážet veškeré použité jaderné palivo, souhlasí s citelným omezením svých vlastních procesů obohacování uranu a nenamítá nic ani proti přísné kontrole Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Opakované použití této dohody by ale znamenalo, že Donald Trump udělá veletoč a přizná, že smlouva s Íránem je z hlediska nešíření jaderných zbraní vlastně skvělá. A spolu s tím by zkrachovaly veškeré pokusy Washingtonu a Tel Avivu znovu udusit Írán sankcemi.
A pokud se USA se Saúdy nějak přijatelně nedohodnou, jsou tu stále ještě ti Rusové, Francouzi, Číňané a Jižní Korejci, kteří všichni už očividně vědí, jak se vyhýbat případným americkým sankcím – prostým odchodem od dolaru a amerických bank. A Saúdové si této své „nátlakové páky“ jistě budou dobře vědomi.
Je proto vcelku paradoxní, že USA v posledních dnech v tomto geopolitickém obchodním problému navyšují sázky a přidávají novou dimenzi: desetiprocentní navýšení cel za dovoz hliníku a pětadvacetiprocentní navýšení na dovoz oceli. Když prý Donald Trump o těchto clech rozhodoval, úplně se (podle přítomných) „utrhl ze řetězu“ a byl „naštvaný a připravený se rvát“. Od té doby se své rozhodnutí snažil „racionalizovat“ tvrzením, že obchodní války „jsou dobré a snadno se vyhrávají“, přičemž naznačil, že omezení obchodu se státy, které chtějí na Ameriku „vyzrát“, je v pořádku, protože mají všechny beztak obchodní přebytky na americký úkor.
Evropa už naznačila, že se v rámci odvety v prvním kole této obchodní války chystá postihnout takové symboly americké ekonomiky -- nebo lépe, toho, co z ní ještě zbylo v amerických rukou -- jako jsou motocykly Harley Davidson, bourbon whiskey nebo džíny značky Levi´s. A co víc, vzhledem k závislosti americké ekonomiky na aluminiu i oceli, postihne navýšení dovozních cel i americké výrobce, stejně jako kohokoli jiného. Trump mezitím pohrozil, že v odvetě za evropskou neochotu prodělávat na vzájemném obchodu nechá navýšit dovozní cla na evropská auta, což nejvíc dopadne na Německo. Tak nějak se roztáčí světová obchodní válka…
A vzhledem k tomu, že všechno se vším souvisí, zpět k Blízkému východu. Zkrátka, už jen skutečnost, že se Evropa ocitla v situaci, kdy si vybírá mezi Spojenými státy a Íránem – a podle všeho si podle přísloví o košili a kabátu zvolí Írán – je sama o sobě čímsi, co by ještě před nedávnem bylo nemyslitelným. Dokonalá ilustrace měnícího se světa.
Tož tak nějak.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
