Některým mužům je povolávací rozkaz předán rovnou na ulici, jiným v jejich zaměstnání, dalším zase například za jízdy v hromadné dopravě, popisuje v rozsáhlém materiálu ukrajinský list Vesti. A ptá se: „Stane se tak armáda bojeschopnější? Správná odpověď zní -- samozřejmě, že ne. Proč? Protože výsledkem je, že se s každým dnem do armády dostává stále více nemocných, alkoholiků, narkomanů a obecně všech, kdo válčit vůbec nechce. Chápou to na vojenských správách? Chápou. A proč se tedy chovají dál úplně stejně? Správná odpověď… chybí.“

„Mého příbuzného verbíři vojenské správy chytili, když šel k zubaři. Vyzvali ho, aby jim ukázal doklady, prověřili si ho ve své evidenci a sdělili mu, že se na něj vztahuje mobilizace. Okamžitě mu vyplnili povolávací rozkaz, naložili do mikrobusu, v němž už sedělo šest nebo sedm podobně vylekaných chlapců, a odvezli je všechny na vojenskou správu. Lékařská prohlídka byla rychlá: „Stěžuješ si na něco? Ne? Schopen!“ citují Vesti Vladimira z Charkova. „Proč ale brát do armády lidi, kteří sloužit nechtějí? Jaká asi bude jejich motivace po zkušenosti s takovými „autobusy štěstí“? Při první příležitosti dezertují nebo se vzdají do zajetí! K čemu jsou tam vojáci s chronickými nemocemi? V současnosti tam přece mají sloužit zdraví vojáci a ne živé terče!“

Zaměstnanci vojenských správ se o podobných případech odmítají bavit, protože se bojí, že by na frontě mohli skončit sami, konstatují Vesti. Ve výsledku se tak velitelé přímo na bojišti chytají za hlavu, protože pět až deset procent nově povolaných vojáků musejí sami vyloučit hned po jejich příjezdu. U dalších se pak za nějakou dobu začínají projevovat choroby typu epilepsie nebo jiné nemoci, včetně těch psychických. „Měla jsem tu případy tuberkulózy, žloutenky a dokonce i AIDS,“ popisuje situaci lékařka jedné z divizí za podmínky, že její jméno nebude zveřejněno. „Umíte si představit, jaké to musí být, když zjistíte, že váš parťák na palandě má nakažlivou formu? Už se stalo mockrát: přivezou nám z vojenských správ kluky, oni nám řeknou své diagnózy a my je pošleme šupem zpátky. A za nějaký čas nám ty samé kluky vojenská správa přuveze znovu! To už tady ale jen tak stojí a na nic si nestěžují. Proč? Vědí, že by je tam klidně přivezli i potřetí.“ (Oficiální statistiky neexistují, ale podle údajů, které zveřejnila poslankyně a lékařka Olha Bohomolecová například při čtvrté vlně mobilizace lékařskými odvodovovými komisemi prošlo 117 tisíc lidí, přičemž 53 tisíc z nich bylo uznáno jako schopných služby. Mezi hlavními příčinami razítka „neschopen“ byly uváděny psychické choroby (32 procent, což samo o sobě vyvolává podezření z korupce), srdeční choroby (31 procent) a choroby nervové soustavy s 22,7 procenta.)

Podobné „zázračné uzdravování“ má pomoci naplnit cílem šesté mobilizační vlny, která má nahradit vojáky z loňské, třetí mobilizace. Celkový počet mužů, které mají vojenské správy nabrat, se oficiálně neuvádí, i tak se ale plány plní stále hůř, a to obzvláště ve městech. Například v některých čtvrtích Charkova vojenské správy splnily plán jen na 22 procent. „Vojenské správy žene snaha splnit plán za jakoukoli cenu,“ vysvětluje lidskoprávní aktivista Eduard Bahyrov. „Projevují služební zápal, pracují na zsíkání další hvězdičky a vědí, že jejich nadřízení ani prokuratura žádné větší námitky mít nebudou.“ Nicméně lékařské komise pod vojenskou správu nespadají, teoreticky by tedy mohly pracovat nezávisle, a tak vysvětlení jejich horlivosti lze najít jen v korupci, podotýkají Vesti. „Taktika je jednoduchá – je třeba na frontu posílat jedny, aby se druzí báli a platili. Dnes už pro nikoho není tajemstvím, že práce na vojenské správě je lukrativní džob. V průměru se za zneschopnění – v závislosti na oblasti či městu – bere od 100 do 500 dolarů. Třeba v Lucku prý lékaři doslova stojí ve frontě, aby mohli zasednout v odvodové komisi.“

Andrej, bývalý zaměstnanec vojenské správy v malém městě, konstatuje, že korupce v této sféře je stejná, jako v celé společnosti: „Vojenské správy nebyly na válku připravené. Ten náš měli loni dokonce rovnou zavřít. Vždyť vláda ještě donedávna tvrdila, že namísto armády už zanedlouho budou stačit jen profesionální vojáci. Že by přišla mobilizace, nikoho ani nenapadlo. Na jaře na naší vojenské správě mělo pracovat 54 lidí, ale byli jsme tam jen čtyři. Neměli jsme ani počítačovou databázi, všechno jen na papírových kartičkách, část osobních spisů se někde ztratila, mnohé adresy neodpovídaly skutečnosti. A tak se povolávací rozkazy dál rozesílají podle zastaralých údajů. Třeba i těm, kdo už jsou deset let po smrti.“