Tereza Spencerová: Jedna Sýrie a dva Obamové

29.08.2014 13:11

Realpolitika může být drastická, hloupá i směšná zároveň, neboť odhaluje myšlenkovou kapacitu jednotlivých protagonistů.

Tereza Spencerová: Jedna Sýrie a dva Obamové
Foto: repro youtube, tan
Popisek: Barack Obama, 44. prezident USA

V srpnu 2011: Barack Obama oficiálně vyzval syrského prezidenta Bašára Asada, aby pro dobro svého národa rezignoval, protože už není s to stát v čele státu poté, co při potlačování prodemokratických protestů „věznil, mučil a masakroval svůj vlastní národ“.

V říjnu 2012: většina zbraní odeslaných Saúdskou Arábií a Katarem na pomoc syrským rebelům bojujícím proti Bašáru Asadovi směřuje k islamistickým džihádistům, a nikoli k sekulárnějším skupinám, která by Západ rád podpořil.

V srpnu 2013: „Po pečlivém zvažování jsem se rozhodl, že by Spojené státy měly zahájit vojenskou akci proti vojenským cílům syrského režimu… Jsme Spojené státy americké a nemůžeme a nesmíme zavírat oči před tím, co se děje v Damašku.“ Barack Obama.

V srpnu 2014: Prezident Obama schválil průzkumné lety nad Sýrií, což je předzvěst případných leteckých úderů, ale Bílý dům stále více zvažuje, jak zaútočit na cíle sunnitských teroristů, aniž by přitom oficiálně žádal o pomoc prezidenta Bašára Asada… Přelety jsou významným krokem k přímé americké vojenské akci v Sýrii, intervenci, která může změnit rovnováhu sil na bojišti v tříleté válce…

…Sýrie, která až dosud situaci zvládá s pomocí Ruska, Íránu či Hizballáhu, v reakci oznámila, že je připravena bojovat proti terorismu společně s jakoukoli mezinárodní iniciativou, zdůraznila ale nutnost koordinovaného postupu, což znamená, že jednostranné americké útoky akceptovat nebude, naopak, bude je vnímat jako agresi. Koordinovat útoky s Damaškem a tím ho fakticky veřejně legitimizovat se zdá být ale pro Bílý dům – pouhý rok poté, co chtěl Sýrii rozbombardovat -- přece jen příliš velkým saltem, a tak tvrdí, že žádná koordinace nebude. Za situace, kdy americké tajné služby těm syrským předávají informace o cílech Islámského státu (IS), aby Sýrii usnadnily nálety, se ale hrátky kolem „koordinace“ jeví jen jako nezbytná píárová snaha Obamovy administrativy neztratit tvář. Podobně přitom USA postupují také v Iráku, kde oficiálně vyloučily koordinaci útoků s „nepřítelem“ Íránem, a tak pod americkými nálety už na zemi proti oddílům IS „prostě“ operují íránské jednotky a v iráckém Kurdistánu, který je hlavním cílem amerických snah v zemi, operují íránští poradci. Jen tak, „nekoordinovaně“. A Američany nebombardovaně.

Ztráty tváře se přitom bojí i americký Kongres, který dává přednost tomu, aby se o nových válkách v Iráku a Sýrii vůbec nehlasovalo, a volení zástupci lidu tak nedlouho před volbami nemuseli svým voličům prozrazovat své postoje. Obama raději zůstává u konstatování, že válka proti „rakovině IS“ nebude snadná ani rychlá. Loni Spojené státy od útoku na Sýrii na poslední chvíli odradila dohoda s Ruskem o likvidaci syrského chemického arzenálu, nesouhlas většiny americké veřejnosti a odmítnutí i v britském parlamentu. „Nyní Obamova administrativa a americká politická třída slaví první výročí neuskutečněné kampaně „Bombarduj Asada!“ novou kampaní, v níž chce bombardovat ty, kdo bojují proti Asadovi, ty samé, které USA v posledních dvou letech samy vyzbrojovaly,“ shrnuje situaci Glenn Greenwald v textu nazvaném „Legrace impéria: Boj proti všem stranám v syrské válce“.    

„Kde jsou tady nějací zajatci?“

Američtí činitelé citovaní agenturou Reuter´s přitom při vyhlídce na „nekoordinované“ bombardování v Sýrii příliš nejásají, neboť upozorňují, že americké tajné služby nemají dostatečný přehled o rozmístění strategických terčů IS, bojovníci IS podle všeho ukořistili i moderní protiletecké zbraně a co víc, pokud Sýrie uzná americký vstup do války za agresi, může využít moderních ruských protileteckých systémů k sestřelování amerických letadel. Jinými slovy, zdá se, že USA se do této intervence pouštějí nepříliš připravené, a co víc, podle všeho ani nevědí, jak IS porazit, neboť je jasné, že pouhé letecké útoky velkou změnu nepřinesou. Přičteme-li k tomu fakt, že útokem na IS se ještě více prohloubí názorové rozpory mezi USA na jedné straně a Saúdy a Katařany na straně druhé, ocitají se v ohrožení klíčové americké strategické zájmy na Blízkém východě. Poté co šéfové egyptské tajné služby v Káhiře po dohodě s Izraelem vynechali ze hry USA a moderovali rozhovory mezi Hamasem a Izraelem, zatímco jejich prezident jednal v Moskvě, by to byla další rána pro americkou diplomacii na Blízkém východě. A vlastně nejen tam. Jinými slovy, situace je pro Bílý dům víc než komplikovaná a každá rada drahá.

Na druhou stranu americký přístup k problému nejspíš výmluvně ilustruje loňská snaha speciálního komanda osvobodit reportéra Jamese Foleyho, jehož nedávná veřejná poprava obrátila zájem Washingtonu od Ukrajiny k IS a terorismu. Ministr obrany Chuck Hagel jejich akci vychválil coby „bezchybnou“, ale fakta, která se posléze začala vynořovat, nabízejí zcela jiné hodnocení. IS – a vlastně všichni obyvatelé oblasti -- se totiž o Američanech dozvěděli velmi rychle, protože komando nedělalo žádné tajnosti. Vojáci bloumali kolem turecké Antakíje hned přes hranici od Rakká, „syrské metropole“ IS, a ptali se každého, koho potkali, jestli nevědí, kde jsou drženi americká rukojmí. „Američané hledali rukojmí a zoufale pátrali po jakékoli informaci,“ popsal nejmenovaný zdroj. IS se tak o všem rychle dozvěděl a zajatce z věznice v Rakká převezl. Vojáci přesto šli do akce, i když věděli, že je vyzrazena. Dostali se až k věznici, zjistili, že tam vězni nejsou, a tak zahájili palbu na okolní budovy IS. Pak věznici podpálili a zase zmizeli. Podle Pentagonu byl jeden z amerických vojáků raněn, zatímco „mnoho“ bojovníků IS zabito. Podle IS bylo „mnoho“ Američanů zabito, zatímco „několik bratrů“ bylo zraněno…

Tento prapodivný příběh na americkém puzení k útoku nicméně nic neubírá, naopak, to je posilováno neustále se zvyšujícími odhady o počtech bojovníků IS – rostou až nedůvěryhodně rychle, o desítky tisíc mužů z týdne na týden a aktuálně se zastavily na rovných 100 tisících mužích ve zbrani. Tím už zřejmě lze obhájit, že byl IS pasován na „nepřítele Spojených států číslo jedna“ a následně i vše další, tedy další americkou válku. A lze tím obhájit i změnu slovníku amerických médií – ještě donedávna syrský režim takřka výhradně zabíjel „aktivisty“, dnes už zničehonic zabíjí „džihádisty“. (Předpokládám, že dikci příslušně změní i český mainstream.)

Mimochodem, k útoku Američany na první pohled „nutí“ i další čísla. Podle zdrojů britské Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR) bylo v syrském konfliktu až dosud zabito přes 180 tisíc lidí, z čehož 89 286 obětí byli civilisté. Ze statistik SOHR nicméně vyplývá, že z těchto civilních obětí bylo 30 481 „civilních bojovníků“, což je podle všeho cudný termín pro džihádisty. To znamená, že „jen“ 58 805 mrtvých jsou skuteční nebojující civilisté, a mezi nimi bylo zabito 6063 žen a 9428 dětí. Z toho by vyplývalo, že 67 procent obětí syrského konfliktu tvoří ozbrojenci, přičemž 91 procent zabitých jsou muži. V situaci, kdy bývá Asadův režim obviňován z bezbřehého vraždění svých vlastních obyvatel je to údaj pozoruhodný – míra zabíjení žen a dětí v Sýrii je mnohem nižší, než třeba při izraelských útocích na Gazu. OSN celkový počet obětí zatím stanoví na 191 tisíc, ale sama přiznává, že je to jen ilustrativní číslo a nikoli „evangelium pravdy“.

Ale co je důležité – bez snahy USA a jejich ochotných pomahčů „změnit režim“ v Damašku by tyto krvavé statistiky neexistovaly. Válka by nebyla.    

Kde se stala chyba?

Evangeliem pravdy ale může být konstatování někdejšího vrchního velitele britské armády generála Sira Davida Richardse, podle něhož za vznik a vzestup IS může špatná, protože nerozhodná politika USA a Británie v Iráku. V Sýrii prý Západ „dělal vše, aby umožnil opozičním skupinám bojovat, ale málo na to, aby dobrým hochům umožnil zvítězit“. Z této frustrace pak vyrostl IS, soudí generál.

S výsledkem, tedy tezí, že za vznikem a vzestupem IS v Iráku a Sýrii je Západ, lze s generálovým názorem souhlasit, jeho argumentace je ale podivná. Celá ta snaha svrhnout Asadův režim obhajovaná fakticky jen tím, že „to Obama řekl“, je v zásadě nejen nepromyšlená, ale zároveň samozřejmě silně nemorální. Západ nyní dostává šanci své hrubé strategické chyby, vyplývající z dávno zašlé koloniální mentality, napravit. Pokud je s to akceptovat a dokonce podporovat brutální či „jen“ nedemokratické režimy v Saúdské Arábii, Egyptě, Jordánsku, Bahrajnu, Kataru či Spojených arabských emirátech, jeho snaha bojovat proti Sýrii jen zvýrazňuje „dvojí metr“, s nímž ke světu přistupuje. A spolu s tím se zvýrazňují i humanitární katastrofy, které tímto uvažováním způsobuje. Pokud chce „Západ“ hrát ve světě ještě nějakou zásadní roli, měl by si to rychle – a hlavně nahlas -- přiznat. Koneckonců, je tvořen „jen“ Spojenými státy a osmadvacetičlennou EU plus několika vazalskými státy – v současné globální situaci to na žádnou skutečnou sílu, která by mohla rozhodovat o chodu planety, nevypadá.

Barack Obama si to asi uvědomuje a svolává na konec září do New Yorku summit Rady bezpečnosti OSN. Rusko už oznámilo, že je ochotné spolupracovat na boji proti terorismu v Iráku a Sýrii… Co za to bude po USA chtít, se vcelku nabízí.

Tož tak. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: literarky.parlamentnilisty.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…