Nejmocnější muž libanonské politiky, sunnitský premiér a miliardář Rafík Harírí, zahynul před 11 lety při atentátu, z něhož Západ a Harírího loutkovodiči ze Saúdské Arábie v rámci zvláštního mezinárodního tribunálu obratem obvinili šíitské hnutí Hizballáh a nepřímo tak i jeho spojence, syrský režim Bašára Asada a Teherán. Harírího syn a posléze i libanonský premiér Saad ještě před pár lety u tohoto soudu sám svědčil, nyní je tu ale jen další z blízkovýchodních veletočů – Saad Harírí výměnou za premiérské křeslo podpořil v prezidentské volbě maronitského křesťana a veterána libanonské politiky, třiaosmdesátiletého generála Michela Aúna, který je spojencem Hizballáhu a tím i spojencem Damašku a Teheránu. Pokud tedy bylo kdysi účelem Harírího tribunálu zlikvidovat Hizballáh, nastal pravý opak – vlivné šíitské hnutí, které má silné pozice nejen na politické scéně, ale i v libanonských ozbrojených silách nebo v justici, ještě více posílilo, a to především na úkor sunnitských sil. (Mimochodem, nenaplňují se ani vize, podle nichž Hizballáh „vykrvácí“ svou účastí v syrské – pro Libanon nesmírně lukrativní -- válce po boku tamních vládních jednotek.)

Generál Aún je symptomatická postava „těkavé“ libanonské politiky. Jako mladý armádní důstojník během občanské války sympatizoval s krajně pravicovými milicemi, za své vojenské kariéry ani jednou „nevystřelil“ na Izrael, ale zato se podílel na „válce“ proti palestinským uprchlickým táborům v Libanonu, přičemž například jen v Tal az Záataru ve východním Bejrútu bylo v roce 1976 povražděno na 2200 lidí. Za vlády Amína Džamáíla se stal vrchním velitelem armády, vedl několik neúspěšných tažení proti místním Palestincům i šíitům a pod vedením USA zahájil válku proti syrské okupaci, která předtím fakticky ukončila vleklou občanskou válku v zemi. Koncem 80. let minulého století stál u „osvobozenecké války“ proti syrské armádě, která sice ve finále ukončila syrskou okupaci Libanonu, ale současně vnutila Bejrútu „reformy“ předložené Sýrií, Saúdskou Arábií a Spojenými státy, které fakticky zbavily úřad prezidenta, do něhož nyní nastoupil, jakýchkoli významnějších pravomocí. Následoval exil ve Francii, kde Aún jakoby „zmoudřel“ a po návratu se postavil po bok stále mocnějšího Hizballáhu, přičemž značnou roli v tomto sblížení prý hrají především osobní přátelské vztahy s jeho lídrem Hasanem Nasralláhem. Při „přelétavé“ Aúnově nátuře bylo poměrně překvapivé, že zůstal věrný Hizballáhu i během izraelské agrese proti Libanonu v roce 2006, která oproti očekáváním skončila faktickým triumfem šíitského hnutí. To už ale z Aúna nebyl žádný reformátor, ani bojovník za sekulární stát, naopak, proměnil se v klasického libanonského křesťanského sektářského politika, který si jasně uvědomuje, že se mu nejlépe povede ve společnosti nejvýznamnější domácí síly.

Podobně lze přitom vnímat i přechod Saada Harírího do tábora „náboženských soupeřů“; nejčastěji je totiž vysvětlován jeho nezřízenou touhou po moci, ale i tak jeho krok, jímž fakticky ukončil více než dvouleté období bez prezidenta v čele státu, vyvolal pochvalu v Radě bezpečnosti OSN, ale především v Teheránu a Damašku. Obzvlášť velká radost propukla v šíitském Íránu, jehož nejvyšší činitelé vnímají zvolení Michela Aúna jako „vítězství osy odporu“, která podle nich začíná v Íránu a pokračuje přes Irák, Sýrii a Libanon až do Palestiny.

Svou gratulaci do Bejrútu zaslala i Saúdská Arábie, byť ve skutečnosti je aliance Harírího s Aúnem (a Hizballáhem a Sýrií a Íránem) pro Rijád jen další z řady hmatatelných důkazů jeho slábnoucího vlivu v regionu. Z poslední doby lze připomenout třeba ještě bitvy o východní Aleppo, Mosul a Rakká, v nichž Rusko a USA se svými spojenci hodlají „svorně“ zlikvidovat sunnitské teroristy finančně a logisticky napojené na Saúdy (a Katar), nebo drzost, s níž jemenští rebelové operující už na saúdském území odpálili raketu směrem na Mekku, která je synonymem islámu, úhelným kamenem legitimity království -- a místem, kde zrovna chudnoucí královská rodina v honbě za penězi mimo jiné šestinásobně zvedla cenu za tradiční muslimskou pouť…

Série saúdských neúspěchů

Faktem je, že Saúdové vliv ve „svém regionu“ začali ztrácet už dávno a většinou si za to mohou sami. Počátek pomalého konce nejspíš souvisí s Irákem Saddáma Husajna. Zatímco Saúdská Arábie desítkami miliard petrodolarů platila jeho osmiletou válku proti „islámským revolucionářům“ z Íránu, Západ tehdy Saddámovi dodával zbraně, a to včetně těch chemických. Bez saúdské pomoci by se Irák nejspíš zhroutil, ale současným udržováním vysokých těžebních kvót Saúdové Saddámovi bránili získávat z ropy větší zisky. Saddám zaútočil na Kuvajt a hrozil i Saúdské Arábii, a když George W. Bush v roce 2003 na základě smyšlených záminek Saddáma svrhl, očekávali Saúdové, že v čele Iráku stane nějaký jiný sunnitský diktátor. Obávali se, že mocenské vakuum by bylo příliš nebezpečné a jen by uvolnilo prostor pro šíity a Írán. A „díky“ americké ignoranci, namyšlenosti nebo prostě krátkozrakosti se přesně to i stalo.