Když v roce 2014 oddíly Daeše takřka bez boje vstoupily do druhého největšího iráckého města, Mosulu, vyslal lídr iráckých Kurdů Masúd Barzání své pešmergy do ropného Kirkúku, aby využili slabosti kolabující vládní armády, přičemž se objevily i náznaky koordinace mezi Kurdy a Daešem. O dva roky později začala irácká armáda se svými spojenci Mosul osvobozovat a kurdské oddíly těchto operací využívaly převážně k okupaci dalších území, a to i těch, na nichž Kurdové netvořili většinu obyvatelstva. Pro Kirkúk to platí rovněž, což si uvědomily i tamní kurdské orgány a při vyhlídce na eskalující problémy se nedávného referenda o nezávislosti Kurdistánu odmítly zúčastnit. Právě ropná pole v Kirkúku přitom produkují dvě třetiny ropy na iráckém severu (asi 800 tisíc barelů denně) a bylo nejspíš od Barzáního krajně naivní si myslet, že by se – jakákoli – vláda v Bagdádu těchto zdrojů dobrovolně vzdala ve prospěch Kurdů. Irácké oddíly ve spolupráci se šíitskými milicemi už Kirkúk opětovně ovládly a pešmergové se bez boje stáhli i z jazídského Sindžáru, přičemž za pouhých 72 hodin zaujaly pozice až na hranicích autonomního Kurdistánu dohodnutých v červnu 2014.
V Kurdistánu vzplály vášně a Masúd Barzání musí odmítat sílící požadavky, aby kvůli ztrátě Kirkúku rezignoval. Největší otázkou nicméně zůstává, jak se vůbec dokázal takto snadno blamovat a proměnit sen o nezávislosti a životaschopnosti iráckého Kurdistánu v trosky. Očividně neměl podporu ostatních kurdských stran, které nesdílely jeho nadšení pro avanturismus. Podobně na tom nejspíš jsou i někteří velitelé pešmergů, kteří dobrovolně vyklidili Kirkúk před postupující (Spojenými státy po zuby vyzbrojenou) iráckou armádou a jejími spojenci a vyvolali tak konflikt uvnitř kurdských ozbrojených sil. Nepřehlédnutelným „signálem“ pro Barzáního mohla být i skutečnost, že po vyhlášení výsledků referenda o nezávislosti přestaly USA pešmergům vyplácet žold, mimo jiné prý proto, že jim koncentrace na nezávislost brání v boji proti Daeši. Když k tomu Donald Trump vyhlásil v kurdské otázce „neutralitu“, což značí, že Kurdy zbavil nezbytné americké letecké podpory, Německo přerušilo výcvik pešmergů a Rusko se postavilo za „jednotný Irák“, měl Barzání mít už zcela jasno. Tím spíš, že jako jediný ho přijel podpořit francouzský ideolog Bernard-Henri Lévy, který kdysi Západu poskytl „filosofické krytí“ k likvidaci Libye. Už jen tato souvislost měla v Barzáním rozblikat všechny kontrolky…
Místo toho irácká vláda znovu kontroluje letiště v Kirkúku, vojenské posádky i ropná pole a rafinerie kolem města, zatímco město samotné zůstalo nedotčené. A zatímco Barzání poněkud mimo realitu navrhuje Bagdádu rozhovory o dalším fungování kurdských letišť odříznutých od světa, pohraničních přechodů a bank, z Kirkúku prý ve spěchu odcházejí všichni, kdo mají cokoli společného s Barzáním a jeho kurdskou regionální vládou.
Barzání hrál vabank a prohrál. Možná i svou hlavu.
Barzání hrál vabank a prohrál. A spolu s ním i idea nezávislého Kurdistánu, kterou ostatní kurdské vlivné klany beztak podle všeho vnímaly především jako poslední pokus Barzáního kliky udržet si upadají mocenské pozice a odvrátit pozornost od rostoucích finančních problémů. Vládnoucí Barzáního „mafiánská“ rodina prodávala (většinou do Izraele) ilegálně iráckou ropu, ovládala pohraniční přechody, na nichž vybírala clo, ale třeba učitelé v Kurdistánu za jejich vlády ani nedostávaly mzdy. Nyní Bagdád dokázal přiškrtit Barzáního ropný „export“ o více než polovinu a ovládl i výběr cel, což předznamenává nejen zchudnutí Barzáního klanu, ale ve skutečnosti i vyschnutí veškerých finančních zdrojů pro případný nezávislý Kurdistán.
Barzáního rodový klan přitom o ovládnutí iráckého Kurdistánu usiloval už od 60. let minulého století. V té době Izrael spolupracoval s šáhovským Íránem proti svým arabským nepřátelům, především pak Iráku, Sýrii a Egyptu. A pro boj s iráckou armádou si Izrael připravoval právě Kurdy, mimo jiné i tehdejší hlavu rodu, Mullu Mustafu Barzáního, s nímž později koordinoval i pokusy o atentát na Saddáma Husajna. Právě tehdy a s pomocí Izraele vznikly kurdské ozbrojené síly, dnes zvané pešmerga, jimž dnes velí Mustafův syn Masúd.
Rod Barzáníů nicméně nebyl jediný, kdo chtěl ovládnout Kurdistán, přičemž nejmocnějšího soupeře má v klanu Talabáníů. Patří k bontonu, aby každý správný rodový klan měl nejen svou politickou stranu, ale i ozbrojenou milici, a tak mezi oběma skupinami už v 90. letech minulého století propukla „občanská válka“, v níž Barzání neváhal požádat o pomoc Saddáma Husajna, proti němuž v předchozích letech bojoval v izraelském žoldu.
Mocenská situace se nyní nejspíš znovu změnila -- někdejší irácký prezident a lídr rodového klanu Džalál Talábání nedávno zesnul. Smrt starého a nerozhodného muže podle všeho vlila klanu do žil novou krev, protože vzápětí poté dojednal dohodu s centrální vládou v Bagdádu o převzetí Barzáního pozic, přičemž na významu celé situaci dodává souznění Íránu a Turecka: pakt Bagdádu s Talabáního klanem prý zprostředkoval kultovní velitel íránských Revolučních gard Kásim Sulejmání, zatímco turecký prezident Recep Erdogan jen podotkl, že mávání izraelskými vlajkami Barzáního „nezávislost“ nezachrání…
Lze předpokládat, že Bagdád bude nyní po Kurdech požadovat vypsání předčasných voleb, v nichž po moci (a za jakoukoli cenu) toužící Barzání nebo kterýkoli z jeho synů, jaksi „podle plánu“, prohrají, zatím jen politicky a nikoli fyzicky. Bagdádský proíránský premiér Abádí si naopak upevní pozice a nebude překvapením, když „díky vyřešení“ kurdského problému jasně vyhraje volby naplánované na příští rok.
A po iráckých Kurdech si i ti syrští musejí už nyní jasně uvědomovat, že se na pokračující americkou podporu spoléhat nemohou a nezbude jim než se nějak přijatelně dohodnout s Damaškem. S koncem nezávislého iráckého Kurdistánu totiž padá i jakákoli idea nezávislého Kurdistánu syrského, o tom tureckém či íránském ani nemluvě.
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
