Když v roce 2014 oddíly Daeše takřka bez boje vstoupily do druhého největšího iráckého města, Mosulu, vyslal lídr iráckých Kurdů Masúd Barzání své pešmergy do ropného Kirkúku, aby využili slabosti kolabující vládní armády, přičemž se objevily i náznaky koordinace mezi Kurdy a Daešem. O dva roky později začala irácká armáda se svými spojenci Mosul osvobozovat a kurdské oddíly těchto operací využívaly převážně k okupaci dalších území, a to i těch, na nichž Kurdové netvořili většinu obyvatelstva. Pro Kirkúk to platí rovněž, což si uvědomily i tamní kurdské orgány a při vyhlídce na eskalující problémy se nedávného referenda o nezávislosti Kurdistánu odmítly zúčastnit. Právě ropná pole v Kirkúku přitom produkují dvě třetiny ropy na iráckém severu (asi 800 tisíc barelů denně) a bylo nejspíš od Barzáního krajně naivní si myslet, že by se – jakákoli – vláda v Bagdádu těchto zdrojů dobrovolně vzdala ve prospěch Kurdů. Irácké oddíly ve spolupráci se šíitskými milicemi už Kirkúk opětovně ovládly a pešmergové se bez boje stáhli i z jazídského Sindžáru, přičemž za pouhých 72 hodin zaujaly pozice až na hranicích autonomního Kurdistánu dohodnutých v červnu 2014.

V Kurdistánu vzplály vášně a Masúd Barzání musí odmítat sílící požadavky, aby kvůli ztrátě Kirkúku rezignoval. Největší otázkou nicméně zůstává, jak se vůbec dokázal takto snadno blamovat a proměnit sen o nezávislosti a životaschopnosti iráckého Kurdistánu v trosky. Očividně neměl podporu ostatních kurdských stran, které nesdílely jeho nadšení pro avanturismus. Podobně na tom nejspíš jsou i někteří velitelé pešmergů, kteří dobrovolně vyklidili Kirkúk před postupující (Spojenými státy po zuby vyzbrojenou) iráckou armádou a jejími spojenci a vyvolali tak konflikt uvnitř kurdských ozbrojených sil. Nepřehlédnutelným „signálem“ pro Barzáního mohla být i skutečnost, že po vyhlášení výsledků referenda o nezávislosti přestaly USA pešmergům vyplácet žold, mimo jiné prý proto, že jim koncentrace na nezávislost brání v boji proti Daeši. Když k tomu Donald Trump vyhlásil v kurdské otázce „neutralitu“, což značí, že Kurdy zbavil nezbytné americké letecké podpory, Německo přerušilo výcvik pešmergů a Rusko se postavilo za „jednotný Irák“, měl Barzání mít už zcela jasno. Tím spíš, že jako jediný ho přijel podpořit francouzský ideolog Bernard-Henri Lévy, který kdysi Západu poskytl „filosofické krytí“ k likvidaci Libye. Už jen tato souvislost měla v Barzáním rozblikat všechny kontrolky…

Místo toho irácká vláda znovu kontroluje letiště v Kirkúku, vojenské posádky i ropná pole a rafinerie kolem města, zatímco město samotné zůstalo nedotčené. A zatímco Barzání poněkud mimo realitu navrhuje Bagdádu rozhovory o dalším fungování kurdských letišť odříznutých od světa, pohraničních přechodů a bank, z Kirkúku prý ve spěchu odcházejí všichni, kdo mají cokoli společného s Barzáním a jeho kurdskou regionální vládou.

Barzání hrál vabank a prohrál. Možná i svou hlavu.