Tereza Spencerová: O náletech (US?) dronů na ruské základny v Sýrii

Vzájemná důvěra mezi Ruskem a USA je na nule a přinejmenším podle některých amerických zpráv by se posilováním vzájemných kontaktů – a novoroční telefonáty mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem tomu jako by napovídaly -- měla právě na počátku roku 2018 odrážet od dna. V Sýrii ale mezi oběma stranami atmosféra naopak spíš houstne.

Poté, co Pentagon oznámil úmysl proměnit své ilegální „angažmá“ v Sýrii v „nekonečnou válku“ a vycvičit si k těmto účelům i „bývalé“ džihádisty včetně členů Daeše, saúdská média předeslala, že USA sice mluví o „jednotné“ Sýrii, ale mají v plánu uznat syrský Kurdistán, a to na rozloze celých 28 tisíc kilometrů čtverečních, což je území skoro třikrát větší než Libanon. Stejný krok de facto už učinila i Francie, která akceptuje tamní soudnictví coby adekvátní pro trestání džihádistů s francouzským občanstvím. Čili, USA i Francie „legitimizují“ svou přítomnost na severovýchodě země a tím i rozbití Sýrie, ačkoli například sám francouzský prezident ještě minulý týden tvrdil, že je na Syřanech, aby si „sami určili svou budoucnost“.

V reakci „kdosi“ do světa vypustil video stvrzující ruská obvinění nebo i reportáže BBC, že Američané a „jejich“ kurdské Syrské demokratické síly (SDF) umožnily teroristům z Daeše volný odchod z jejich „hlavního města“ Rakká na východě Sýrie. Není bez zajímavosti, že Spojenými státy vedená koalice „boje proti Daeši“ musela vzápětí popírat i to, že by svými vrtulníky evakuovala velitele Daeše z nedalekého Dejrizoru, který obsadila syrská armáda se svými spojenci.

Následoval první vážnější útok džihádistů na ruskou leteckou základnu v Hmejmímu, který mimochodem nabídl pohled i na „cenzurovaná“ ruská média. Poté, co se v nich objevily první zprávy o sedmi poškozených letadlech, ruské ministerstvo obrany vše popřelo a označilo za „fake news“. Týž den odpoledne už ale ruská média zveřejnila snímky poškozených letadel, načež ministerstvo přiznalo dva mrtvé vojáky a ke svému „fejku“ už se nevrátilo. Džihádisté tehdy na základnu zaútočili ukořistěným granátometem „Vasiljok“, který se do výzbroje sovětské armády dostal už v roce 1955 (!), a tak Moskva ještě jen rozhodla o rozšíření obranného perimetru kolem základny.

Hned o pár dní později, na ruské pravoslavné Vánoce, ale džihádisté podnikli současné nálety bezpilotními letouny jak na Hmejmím, tak i na ruskou námořní základnu v Tartúsu. Nejdůležitější je nejspíš fakt, že ze 13 útočících dronů jich ruské rakety sestřelily sedm a dalších šest bylo zlikvidováno elektronicky, kdy se ruským vojákům podařilo převzít nad stroji dálkově kontrolu a dostat je tak na zem nepoškozené.

Po dvou dnech jejich analyzování přišlo ruské ministerstvo obrany s konstatováním, že bezpilotní letouny „mohly být získány jen z jedné země s vysokým technologickým potenciálem zajišťujícím satelitní navigaci a dálkové řízení palby kompetentně vyrobených výbušných zařízení“. Americká strana, která „umírněným“ rebelům a přes ně i džihádu do Sýrie dodává další a další zbraně, krátce předtím zareagovala sama, a to „postesknutím“, že taková „zařízení a technologie lze snadno získat na otevřeném trhu, což vyvolává obavy“.

Zní to přitom jako úsloví o „potrefené huse“, neboť „země s vysokým technologickým potenciálem“, o nichž mluvilo Rusko, a které mají navíc nějakou souvislost s válkou v Sýrii, mohly být pouze Izrael a USA. A nelze v současnosti předpokládat, že by se Izrael – při skvělé úrovni vzájemných vztahů -- opravdu rozhodl zaútočit na Rusko. Naopak, Netanjahuova vláda své „svaly“ ukazuje „jen“ pokračujícími nálety na údajná skladiště zbraní, která v Sýrii podle židovského státu mají nějakou souvislost s libanonským šíitským Hizballáhem. Syrský, Ruskem vyzbrojený režim v této souvislosti ovšem uvádí, že už dokázal tři izraelské nálety zmařit a několik izraelských raket i sestřelit…

Zbývají tedy USA, na něž Rusko nevyřčeně ukázalo prstem. A k tomu se přidala (podle Ruska) „zvláštní shoda okolností“ – americký špionážní letoun prý během náletů bezpilotníků hlídkoval po čtyři hodiny ve výšce sedmi tisíc metrů nad Středozemním mořem, v oblasti mezi Hmejmímem a Tartúsem. Ruské ministerstvo zareagovalo i na dřívější americké prohlášení: „O jakých technologiích je řeč, kde se dá zmíněný „trh“ najít a jaká tajná služba na něm obchoduje údaji z kosmického průzkumu?“ Mimochodem, ruská strana podotýká, že v Sýrii lze podobné drony sestřelovat, protože tam má ruská armáda u svých základen příslušné zbraně, ale pokud by zaútočily na hustě obydlené město, není skoro šance je zlikvidovat…

Faktem je, že drony odstartovaly a byly řízeny ze vzdálenosti 50 kilometrů, podle Ruska tedy z oblasti ovládané „umírněnými rebely“ v Idlíbu u tureckých hranic, kteří by měli být pod kontrolou Ankary. Je pro syrský propletenec příznačné, že kvůli náletům putovala do Turecka ruská nóta, zatímco Ankara vyjádřila protest velvyslancům Ruska a Íránu kvůli tomu, že syrská armáda v rámci bojů proti Al Kajdě a jejím spojencům postupuje stále hlouběji do Idlíbu, který Turecko vnímá jako svou budoucí „válečnou kořist“.

A faktem je, že syrská frančíza Al Kajdy, která po svém přejmenování z Fronty al Nusrá na Haját Tahrír aš Šám „zmizela“ z amerického seznamu teroristických skupin, je očividným příjemcem amerických zbraní – ať už příjemcem přímým nebo prostřednictvím „umírněných rebelů“ – a jako taková sehrává v amerických plánech svou roli. A může proto posloužit hned několika způsoby. Na jedné straně může například sehrát roli levného „průzkumníka“, jak funguje ruská protiraketová a protivzdušná obrana, což není argument od věci; americká strana si totiž naproti tomu stěžuje, že Rusové při „blízkých setkáních“ bojových letadel nad Sýrií dokonale zmapovali a pochopili, jak fungují americké „neviditelné“ stíhačky F22 Raptor. Ostatně, i ruské zdroje připouštějí, že jedním z hlavních pozitiv vstupu do války v Sýrii byla možnost získat bojové zkušenosti a odzkoušet si různé typy zbraní.

Dalším vysvětlením současného útočení na ruské základny může být snaha „okopávat kotníky“ tak dlouho, dokud jim nedojde trpělivost a ze Sýrie neodejdou. Není to sice příliš pravděpodobná varianta, ale současně platí, že obě ruské vojenské základny leží v provincii Latákie a jako takové „brání“ Kurdům v protažení svého území až ke Středozemnímu moři. A Kurdistán v současných „hranicích“, tedy neprodyšně uvězněný mezi nepřátelsky naladěné Sýrii, Turecko, Irák a Írán nemá žádnou velkou šanci na přežití, a jako takový nemá pro USA (nebo Izrael, natož Francii) žádný valný význam. Možná i proto nyní kurdské politické strany, které usilují o blíže nedefinovanou autonomii či rovnou nezávislost „svých“ území na severovýchodě Sýrie, odkládají na neurčito finální kolo místních „parlamentních“ voleb, a zřejmě přemýšlejí, zda mají svůj osud vsadit na Američany, kteří už hodili přes palubu Kurdy v Iráku, nebo se spolehnout na „oktrojovanou ochranu“ Ruska a získat z nynější situace alespoň něco. I za cenu toho, že Rusko má v náhledu na kurdský problém blíž nesmiřitelnému Turecku než Spojeným státům.

Souvislost bojů proti Al Kajdě s kurdskou otázkou si uvědomuje i Turecko, a tak rovněž „čistí“ Idlíb od džihádistických oddílů, přičemž turecký prezident Recep Erdogan otevřeně vzkázal Spojeným státům, že „nikdy nebudou s to proměnit severní Sýrii v teroristický koridor“ a pohrozil, že v případě pokračující americké podpory „teroristickým“ Kurdům uštědří Američanům „tvrdý úder“. „Měli by vědět, že jsme v tomto směru rozhodnutí. Oblasti, které považují za součást teroristického koridoru, se také mohou stát jejich hřbitovem.“ Jinými slovy, ačkoli se Turecko s Ruskem Sýrií a Íránem neshodne na tom, kdo že má Idlíb zbavit Al Kajdy a na ni nabalených „umírněných rebelů“, shodnou se na tom, že co nejrychlejší postup přinese i největší užitek.

Možná je ale za nedávnými útoky na ruské základny jen snaha USA (potažmo Izraele) udržet chaos v Sýrii „v běhu“ co nejdéle, přičemž do stejné kategorie spadá i podpora obou států nedávným protestům v Íránu. Pokud by totiž byl Teherán donucen v důsledku vnitřních nepokojů omezit svou vojenskou přítomnost v Iráku a Sýrii, bez níž by ovšem oba režimy zůstaly v boji proti islamistickým teroristům citelně oslabeny, prostor pro „chaos“ by se citelně rozšířil. Ani tato varianta se ale aktuálně nezdá příliš pravděpodobná, protože íránské vedení si podle všeho dobře uvědomuje, že v Sýrii a Iráku se bojuje proti americkým, izraelským a saúdským zájmům a tedy vlastně i „za Teherán“.

Není zatím jasné, jak na poslední vývoj zareaguje Rusko, tím spíš, když Spojené státy hodlají své vojáky v syrském Kurdistánu doplňovat o žoldáky a snižovat tak „politický náboj“ své vojenské přítomnosti. Je ale zřejmé, že dokud budou USA pokračovat v této své „hybridní“ válce a tahat po bojišti pěšáky z Al Kajdy nebo od Kurdů, jakákoli přímá ruská reakce se jaksi snad ani nenabízí. Přinejmenším, pokud je řeč stále jen o Sýrii, samozřejmě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami