Poté bylo dlouho „ticho po pěšině“, byť arabský, perský a turecký nacionalismus a fundamentalismus Kurdy dál vytěsňoval na okraj. Iráčtí Kurdové se znovu „ozvali“ až během války, kterou Irák v letech 1980 až 1988 s podporou Západu rozpoutal proti Íránu. Saddámův režim ale jejich kroky vnímal jako vlastizradu a proti kurdské Halabdži použil sarin, který vyráběl ze surovin dodávaných ze Západu, aby s nimi mohl útočit proti Íránu. (Ten mimochodem dnes pro oběti iráckých/západních chemických útoků po USA (marně) požaduje odškodnění.) V Halabdži tehdy -- po nadýchání se západními chemikáliemi -- zemřelo na pět tisíc lidí. A tehdy zřejmě Irák o své Kurdy přišel definitivně. Jenže…

Kurdská otázka obecně se na hlavní scénu dostala znovu až před několika lety, ať už v důsledku pokračujících bojů Turecka se „svými“ Kurdy ze Strany kurdských pracujících (PKK), nebo válečného chaosu, do něhož americké (a Západem obecně aktivně podporované „demokratizační“) intervence a snahy o změny režimu uvrhly Irák a Sýrii. Šéf Kurdistánské regionální vlády (KRG) Masúd Barzání v této nepřehledné situaci navrhl referendum, v němž se iráčtí Kurdové mají vyslovit pro nezávislost. Všeobecně se očekává, že obyvatelé iráckého Kurdistánu odhlasují většinově „ANO“, bez ohledu na to, že takový krok bude mít závažné důsledky a málokteré vztahy zůstanou stejné jako dřív. Kdo ale nic neriskuje, obvykle nic nezíská. Jenže…

Faktem je, že Masúd Barzání odmítl názor světa – proti nezávislému iráckému Kurdistánu se vyslovila komplet celá Rada bezpečnosti OSN i šéf světové organizace, samostatně pak i USA, Rusko, Evropská unie, Saúdská Arábie, o státech, jichž se kurdská otázka bezprostředně týká – tedy Iráku, Turecku, Sýrii a Íránu – ani nemluvě. Bagdád, Ankara i Teherán zaujaly dokonce společný postoj – Irák vyzval Kurdy, aby mu postoupili pohraniční přechody a všechna svá letiště, Írán uzavřel své hranice s Kurdistánem, zakázal kurdským letadlům vstup do svého vzdušného prostoru a zahájil u hranic vojenské manévry a Turecko rovněž omezilo přeshraniční styk, přičemž pohrozilo vojenskou invazí nebo blokováním tranzitu kurdské ropy.

Suma sumárum, vlastně jediný, kdo nezávislý Kurdistán podporuje, je Izrael „shodou okolností“ největší odběratel kurdské ropy, který v Kurdistánu spatřuje možný nástroj svého boje proti šířícímu se vlivu Íránu. Podle tureckých zdrojů hlasovat do Kurdistánu vyrazilo na 200 tisíc kurdských Židů, zatímco Bagdád varuje, že nedopustí, aby na severu Iráku vznikl „vznikl druhý Izrael“. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu tak svým ministrům aktuálně zakázal, aby referendum komentovali, protože je to „velmi citlivá“ otázka.

A co ropa?

Při pohledu na realitu okolního světa lze referendum o nezávislosti iráckého Kurdistánu vnímat především jako snahu Masúda Barzáního vylepšit své karty“ při vyjednávání s Bagdádem a dalšími sousedy, a to bez ohledu na názory ostatních kurdských politických sil. Možná i proto jeho kritici varují, že je to vše jen jeden velký cirkus, který má upevnit politickou a ekonomickou moc v ropném Kurdistánu výhradně v rukou Barzáního klanu a jeho nejbližších. Je příznačné, že pochybnosti o rerferendu vyjadřují i potenciální stoupenci typu největší turecké prokurdské politické Lidové demokratické strany nebo iráčtí šíitští Kurdové žijící mimo Kurdistán. A Kirkúk, centrum pomyslného kurdistánského ropného průmyslu ležící ovšem mimo tradičně vymezené kurdské oblasti, ve snaze předejít ozbrojenému konfliktu už v půli srpna přijal rezoluci, že se referenda vůbec nezúčastní, protože ve městě i provinciích Dijála a Ninive žijí početné šíitské a turkmenské menšiny, které případnou poddanost kurdskému státu odmítají. „Rozhodli jsme se referendum odmítnout, protože by to ohrozilo budoucnost města a my s jeho osudem nehodláme hazardovat,“ prohlásil kurdský zastupitel Kirkúku Jasín Izzadín. A jeho kolega Rávand Malá Mahmúd dodal: „Když se rozhodli uspořádat referendum, proč za námi nepřišli a nezeptali se, jestli je to v Kirkúku dobrý nápad? Nikdo nepřišel. A co byste říkali svým lidem, kdyby tu referendum neprošlo?“