Ponechme stranou americkou prezidentskou kampaň, jejíž účastníci se skoro bez výjimky snaží nahrnout tak doprava, až hrozí že přepadnou přes okraj. O to větší výpovědní hodnotu má třeba skutečnost, že rok, v němž prezidentská kampaň začínala, americké akciové trhy pravidelně ožívaly, ale nyní skončily v červených číslech, nejhorších od roku 2008, a navíc vůbec poprvé od velké krize ve 30. letech minulého století.  

Nicméně, v Bílém domě bude ještě rok úřadovat Barack Obama a právě týž rok má na to, aby po sobě zanechal nějaký pozitivní odkaz, který by si svět zapamatoval. Na jedné straně může být řeč třeba o dohodě o íránském jaderném programu, kterou Obama aktuálně podpořil odkladem nových protiíránských sankcí, s tím nejspíš souvisí i pokračující „umravňování“ proizraelské lobby v USA, nabízí se třeba i možná historická cesta do Havany, která by korunovala po dekády iracionálně odkládanou normalizaci vztahů s Kubou… Mnoho dalších možností už ale Bílý dům nejspíš po ruce nemá, protože americké ministerstvo zahraničí by jinak nemuselo podporu Ukrajiny nahrazovat její kritikou, nemuselo by si cucat z prstu třeba zásluhy za to, že irácká armáda vytlačila Daeš z Ramádí, nebo dokonce bájit o tom, že USA v loňském roce „do Sýrie přinesly mír a prosperitu“.

Do výčtu možných kladů a záporů se nabízí také americké a natovská chaotická okupační trvalka zvaná Afghánistán. Obama už před lety oznámil konec tamní války a odsun všech jednotek, samozřejmě při zachování okupace, jednotek i bojových akcí za hranou válečných zločinů. Česká republika mu bude spolu s dalšími několika posledními věrně stát po boku – s americkými geopolitickými zájmy o ovládnutí pozic na hranicích Střední Asie sice nemáme nic společného, ale příslušný scénář našemu ministru obrany předepisuje, že odejít z Afghánistánu by prý byla hanba i v roce 2017.

Přesto se v tomto směru určité naděje rýsují – zatímco USA plánují obsadit leteckou základnu v afghánském Bagrámu jednou provždy a jaksi už na neurčito, v půli ledna by se měla konat první schůzka mezi Afghánistánem, Pákistánem, Čínou a USA, která se má pokusit načrtnout smysluplná pravidla pro dosažení smysluplného mírového procesu. Přinejmenším pro Spojené státy ale potíž spočívá v tom, že na nově vznikající situaci už reaguje Rusko, které kvůli pokračujícím americkým sankcím zrovna Spojené státy nevnímá jako nejvhodnějšího partnera pro spolupráci.

Taliban proti Daeši

Rusko coby nástupnický stát Sovětského svazu svůj zářez na afghánském „pohřebišti impérií“ už má, ale to neznamená, že by se poučeně drželo stanou současného dění. Naopak, po vstupu do syrské války a navázání spolupráce s mnoha arabskými státy rozšiřuje svůj záběr i do Afghánistánu. V říjnu Spojenými státy chráněná vláda v Kábulu požádala Rusko o dodávky zbraní, včetně děl nebo bitevních vrtulníků, na konci roku pak Kreml oficiálně přiznal, že jsou ruské tajné služby v kontaktu s Talibanem a vyměňují si s ním zpravodajské informace o sílící hrozbě Daeše v Afghánistánu. Podle Zamira Kabulova, Putinova zvláštního vyslance pro Afghánistán, se v otázce Daeše totiž „zájmy Talibanu objektivně shodují s ruskými“, přičemž Taliban v Afghánistánu i Pákistánu shodně neuznává lídra Daeše Bagdádího coby chalífu a neuznávají ani Islámský stát, což je pro Rusko „velmi důležité“.