Tereza Spencerová: Pentagon sázel na Islámský stát už v roce 2012

Nedávná „průlomová“ cesta ministra zahraničí USA Johna Kerryho do Soči k jednání s protějškem Sergejem Lavrovem i Vladimirem Putinem vyvolala řadu spekulací o možném handlu „Ukrajina za Sýrii“. Šťávu jim ještě dodal zvláštní americký vyslanec pro Sýrii Daniel Rubinstein, který se vzápětí zjevil v Moskvě, nicméně kromě spekulací mnoho konkrétních informací k dispozici není. Německá agentura DPA třeba s odvoláním na ruské zdroje konstatuje, že několikahodinová Rubinsteinova jednání byla „otevřená a konkrétní“. Hledala cesty „k vytvoření podmínek pro reálný, udržitelný politický přechod v Sýrii“, který by byl v souladu se závěrečným komuniké z ženevských jednání v roce 2012, dodává americká strana.

Není příliš jasné, co z těchto vágních formulací vyvodit třeba o shodě či neshodě obou mocností s ohledem na budoucí setrvání Bašára Asada v čele damašské vlády. Zatímco není příliš pravděpodobné, že by se Rusko bylo ochotní vzdát Asada a odhrozit tak soudržnost pracně budované „osy odporu“, kterou tvoří Teherán, Damašek a Hizballáh (a do budoucna možná i jemenský Ansaralláh a třeba i šíity ovládaný Bagdád), americká pozice je svým způsobem komplikovanější a „těkavější“ – na jedné straně chce Obama před koncem svého mandátu získat „mírový“ vavřín v podobě smlouvy s šíitským Íránem, ale přitom neztratit tradiční (a hlavně ropné) sunnitské spojence. Pidisummit mezi USA a několika lídry despotického Perského zálivu, kteří byli za Obamou vůbec ochotni do Camp Davidu přijet, na papíře skončil jasným diplomatickým triumfem USA – Washington feudálům neslíbil vlastně nic, co by už beztak neexistovalo, a výměnou za to získal jejich příslib „neútočení“ proti jaderné smlouvě s Íránem, stejně jako ukončení finanční podpory Al Kajdě.

Nicméně Gareth Porter podotýká, že ve skutečnosti Obama v Camp Davidu souhlasil s tím, že Saúdové a Katar budou dál podporovat Al Kajdu v Sýrii a nepostavil se ani nově utvořené alianci mezi Saúdy a Tureckem, jejíž finanční a vojenské zdroje jsou hlavním hybatelem současných vojenských úspěchů kajdistických skupin typu Fronty al Nusrá nebo Ahrár al Šám například v oblasti Idlíbu na severu Sýrie. Právě tam kombinované síly obou skupin tvoří až 90 procent všech džihádistů a Saúdové s Katarem pokrývají 40 procent jejich potřeb, zatímco zbytek zdrojů pochází z drancování dobytých území, pašování všeho možného či z výkupného za únosy. A bez ohledu na jasné formulace „Společného prohlášení“ a příslušných „Dodatků“, jak byly přijaty v Camp Davidu, prý Barack Obama ukončení finanční podpory Al Kajdě chápe spíš jako výzvu Saúdům a Kataru, aby měli své „klienty“ pod kontrolou a budoucí, postasadovský režim v Sýrii nebyl v moci extremistů, ať už z Al Kajdy nebo z Islámského státu. Přinejmenším tak americký postoj popisuje David Ignatius ve Washington Post. Saúdové tak od své politiky v Sýrii ustupovat nemusejí, přičemž Gareth Porter s odvoláním na saúdské zdroje vysvětluje, že financování Al Kajdy v Sýrii je pro Rijád „nezbytné, neb žádná jiná možnost mu nezbývá“. Zprvu se totiž snažili podporovat Svobodu syrskou armádu, ale to byla spíš jen mainstreamová mediální bublina, Islámský stát podporovat nemohou coby svého úhlavního nepřítele, a tak jim „logicky“ zbývá Al Kajda…

Mimochodem, je zvláštní, že zatímco USA se Saúdy volně „handlují“ s Al Kajdou, svým dlouholetým „nepřítelem číslo 1“, jako s houskou na krámě, lídr původní Al Kajdy a Usámův nástupce Ajmán Zavahrí mlčí. A to nezvykle dlouho, už od loňského září. Co kuje?

Islámská armáda a Rubinstein

Je jasné, že za této situace bude válka v Sýrii, jak už bylo řečeno, dál pokračovat, a je současně jasné, že nynější tolerance vůči Al Kajdě nemůže pro USA (a Izrael koneckonců ani pro samotné Saúdy) skončit nijak dobře, a proto lze očekávat, že tato politika nijak dlouhou životnost mít nebude. Že by právě o tom jednali Kerry s Rubinsteinem v Rusku?

Ostatně, americké lavírování mezi různými typy džihádistů, mezi nimiž ovšem – z pohledu zvenčí – v praxi není větších rozdílů, dokreslil lídr syrské Islámské armády Zahrán Allúš. Původně si ho Západ na konci roku 2013 vybral jako „přijatelného džihádistu“ ke společnému boji proti Asadovu režimu, ale Allúš tehdy ruku podanou z Washingtonu a Londýna odmítl. Když nyní jeho bojovníci v rámci taktiky „hit and run“ ostřelují Damašek z granátometů (posledními zasaženými terči se stala škola a ruská ambasáda), Rada bezpečnosti OSN, tedy včetně USA, zahovořila o terorismu…

Nyní Allúš ze svého istanbulského exilu poskytl snad vůbec první rozhovor pro americká média, v němž si nejen nárokuje právo „být součástí diskuse“ o budoucnosti Sýrie, ale zároveň „demokraticky“ ujišťuje, že „pokud svrhne“ Asadův režim, „nechá na syrském lidu, aby si zvolil formu státu, v němž chtějí žít“. Podle něj ale současná americká vláda „brání syrskému lidu, aby dosáhl svobody“, mimo jiné tím, že například zablokovala Islámské armádě dodávky protileteckých zbraní putujících z Libye nebo že mu letos v únoru vzkázala, aby už jeho „krysy“ nestřílely rakety na Damašek. Terorista Allúš přitom potvrdil, že je v pravidelném kontaktu s americkým diplomatem Rubinsteinem, který rovněž sídlí v tureckém Istanbulu, a tak jsou svým způsobem sousedé…

Pentagon a Islámský stát

Novou kapitolu příběhu spolupráce USA a fanatického islámu odhalují čerstvě odtajněné dokumenty Pentagonu, jehož tajná služba DIA už na počátku roku 2012 považovala Islámský stát za „strategický nástroj“. Zvláštní je, že americká armáda si Islámského státu cenila ještě dřív, než se stal „slavným“ po loňském dobytí iráckého Mosulu. Nové odhalení tak jen dokresluje zprávy, podle nichž lze vznik Islámského státu dohledat do Camp Bucca, americké věznice v Iráku, a jeho úspěchy připsat „nešťastné“ americké politice po svržení Saddáma Husajna a jeho režimu.

Nové dokumenty v kostce: DIA americké vládě a tajným službám Islámský stát doporučovala coby vhodnou pomoc při izolaci a svržení režimu Bašára Asada. Až dosud sice existovaly různé důkazy nebo stručná přiznání amerických činitelů, kteří spolupráci s IS připouštěli (třeba bývalý velvyslanec v Sýrii Robert Ford tady a tady), ale nejspíš až nově odtajněné dokumenty dosavadní „konspirační teorie“ konečně mění v těžko popiratelnou realitu. V době, kdy západní politici a mainstream stále ještě bájili o prodemokratické opozici v Sýrii, DIA přemýšlela nad tehdy ještě „jen“ Islámským státem v Iráku (ISI) zhruba takto: Al Kajda je hybnou silou syrské opozice a USA jsou na straně opozice, posílení protiasadovského boje je hlavním předpokladem vzniku saláfistického státu na východě Sýrie, což je „přesně to“, co vnější síly podporující opozici chtějí, aby oslabily Asadovu vládu, přičemž zmíněné vnější síly jsou identifikovány jako „Západ, země Perského zálivu a Turecko“. V oblastech pod kontrolou Islámského státu DIA doporučuje vyhlášení „bezpečných zón“ podle libyjského modelu, tedy včetně bezletových zón coby prvního kroku tzv. humanitární války. Sunnitský islámský stát na východě Sýrie se pak může stát katastrofou pro „sjednocující se Irák“, který je „oblastí šíitské expanze“, podotýká DIA, což pro změnu opakovaně přivede teroristické elementy z celého arabského světa do Iráku… Přičteme-li k tomu skutečnost, že celá ta podivnost s využíváním islamustických teroristů započala už v 80. letech v Afghánistánu (coby nápad Zbigniewa Brzezinského), obrázek západní „války proti terorismu“ by se už mohl začít konečně rýsovat bez zbytečných dohadů.

Poslední dny tuto skládačku ještě doplnily. Agentura Reuter´s získala svědeckou výpověď, podle níž Turecko, další členský stát NATO, navíc s fakticky muslimskobratrskou vládou, prostřednictvím své tajné služby přinejmenším loni v lednu předávalo syrským džihádistům zbraně. Právě tato pomoc má podle expertů významný podíl na současných vojenských úspěších IS. Zatímco turecká prokuratura považuje vyzbrojování teroristů za „naprostý masakr práva“, prezident Erdogan trvá na tom, že se jednalo jen o „humanitární pomoc“ a každý, kdo tvrdí něco jiného, chce jen očernit vládu.

V této souvislosti je podivná politika Ruska, které na jedné straně brání Asadův režim a na straně druhé právě Turecku – Evropě na just -- věnovalo klíče od zemního plynu pro Evropu. Zdálo by se, že za tento kšeft získá něco na oplátku, ale minimálně v případě Sýrie se nic takového snad ani nerýsuje. A k tomu se otazníky vznášejí i nad projektem plynovodu jako takového: Ankara totiž jeho spuštění odsunula na rok 2017, přičemž se za důvod nejčastěji uvádí Putinovo gesto, jímž při návštěvě Jerevanu uctil oběti turecké genocidy Arménů z roku 1915. Že by ale „jen to“ dokázalo ubrat na tureckém zájmu o miliardy z plynových obchodů, se nezdá být příliš pravděpodobné. Tím spíš, že větší „záplatu“ nemůže Ankara čekat ani od Saúdů, jejichž rozpočet stojí na cenách ropy nad hranicí 100 dolarů… Nebo že by se Turecko s Ruskem dohodlo na čemsi zcela jiném než na Sýrii?

Uražený Islámský stát

Islámský stát mezitím v Iráku obsadil Ramádí, hlavní město sunnitské provincie Anbár ležící jen pár desítek kilometrů od Bagdádu, byť boje o město znovu vzplály; ovládl historickou Palmyru (kde zmasakroval na 400 převážně žen a dětí), čímž dostal pod kontrolu (převážně pouštní) polovinu Sýrie; obsadil poslední funkční pohraniční přechod mezi Irákem a Sýrií; zahájil krvavé teroristické útoky v Jemenu, který navíc shora bombarduje Saúdská Arábie, a další masakr spáchal v šíitské mešitě na východě Saúdské Arábie (drastické snímky obětí jsou ZDE), přičemž další „černé dny“ budou prý následovat, a oznámil, že do roka koupí z Pákistánu svou první jadernou bombu (a přesně totéž mají v plánu i Saúdové).

Třeba má to vše vylepšit image Islámského státu, neboť si v nejnovějším čísle svého barevného magazínu Dabiq hořekuje nad úbytkem fanatiků – odcházejí totiž prý proto, že považují Islámský stát za loutku v rukou Západu (což napovídá, že až tak bezmyšlenkovití všichni asi nebudou): „Když mudžáhidové osvobodí území okupované bezvěrci, řeknou, že bezvěrci umožnili jeho dobytí, protože je prodlužování války v jejich zájmu. (…) Konspirační teorie se tak stávají výmluvou k opuštění džihádu,“ stěžuje si Islámský stát. A aby ukázal, že opravdu není loutkou USA, v bizarním článku obhajujícím znásilňování dětí nazval Michelle Obamovou „děvkou“.

PS. Zatímco Pentagon má za to, že jeho „strategie boje“ proti IS „funguje“, agentura Bloomberg cituje penzionovaného generála Jacka Keana, který při senátním slyšení obhajoval nutnost vyslat do Iráku americké letecké dispečery: „Pětasedmdesát procent náletů, které v současnosti provádíme, končí tím, že se naše letadla vracejí, aniž by shodily bomby, většinou proto, že nemohou najít cíl nebo ho nejsou s to přesně identifikovat.“ Proto prý Obamova administrativa zároveň zvažuje, zda by nebylo dobré vyslat na irácká bitevní pole specialisty na navádění náletů, aby se letadla opravdu mohla začít trefovat na extremisty, dodává Bloomberg. Jinými slovy, USA vlastně cíle Islámského státu nebombardují, místo toho jsou tu úvahy o rozšíření vojenské přítomnosti v Iráku – při troše štěstí může pár vojáků s laserovými ukazovátky vylepšit americkou „válku proti teroru“ a předejít tomu, aby při náletech umírali jen další civilisté.

PPS. Na čem se tedy dohodli Kerry s Rubinsteinem v Moskvě?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami