Týden byl opět mimořádně zajímavý, bohužel i pro nebohou Ukrajinu, jejíž prezident se snažil dostát minským dohodám, pokusil se v parlamentu protlačit decentralizaci země a odměnou mu za to byl zuřivý dav a mrtví policisté. Co nám tato událost, rámovaná prvním čtením příslušného zákona v Nejvyšší radě, dala najevo a jak to celé s teritoriálním uspořádáním Ukrajiny nakonec skončí? A bavme se od východu na západ.

Největší ironií přitom je, že se Petro Porošenko vůbec nesnaží dostát minským dohodám, protože jejich text je vcelku suchý a srozumitelný a vše, co Kyjev v současnosti podniká, této liteře odporuje. Takže bych spíš mluvila o tom, že se Porošenko slovně snaží o „decentralizaci“, ale fakticky nikoli. Různé analýzy naopak formulaci v návrhu nové ústavy čtou jako zesílení moci v Kyjevě na úkor „decentralizovaných“ regionů. Naposledy se o tom minulý týden přesvědčili poslanci záporožské regionální rady, kteří si slavnostně (v poměru 66 ze 69 přítomných) odhlasovali posílení svých pravomocí ve finančních a jiných sférách, a Porošenko jim okamžitě pohrozil, že je nechá obžalovat ze „separatismu“. Zkrátka, o žádného ducha minských dohod už v Kyjevě nejde. A vlastně nejspíš jít ani nemůže, protože – velmi zjednodušeně – pokud by se udělal ústupek Donbasu, „rozprchnou“ se okamžitě i ostatní regiony a Kyjev by pak zůstal jako příslovečný kůl v plotě.

Na druhé straně ale Porošenko – výměnou za miliardy ze Západu – slíbil, že „decentralizaci“ prosadí, a tak alespoň s tímto pojmem neustále operuje. Nicméně je výmluvné, že radikálové z neonacistických praporů zaútočili na parlament, který z reálného pohledu fakticky hlasuje o ničem, a zmasakrují gardisty, kteří budovu chrání. Znamená to, že je dokáže „vytočit“ byť jen hraní si s vytunelovaným pojmem „decentralizace“. Z toho plyne, že fanatické monstrum, které tam s pomocí Západu zvedlo hlavu a pořádně se rozkročilo, chce jen „totální vítězství“ některých myšlenek z Majdanu, stejně jako se dožaduje totální nadvlády nad ruskojazyčnou polovinou Ukrajiny a konečného vítězství nad donbaskými rebely a potažmo i nad Ruskem jako takovým. A když náckové před parlamentem začali střílet a jeden z nich pak hodil granát, vláda reagovala alibisticky: beztak to všechno zorganizoval Putin. To dá rozum, přece! Čili má strach se radikálům postavit, což ze všeho nejvíc svědčí o tom, že si není jistá, do jaké míry vůbec Ukrajinu ovládá. A z toho vyplývá, že ať už se ústavní „decentralizace“ v prosinci ve finále odhlasuje, nebo ne, na budoucí územní celistvost Ukrajiny bych moc peněz nevsadila. Vlastně je celá ta „Ukrajina“ už naprosto bizarní záležitost. Porošenko ve středu vyzval „národy svobodného světa“, aby se jednotně postavily do šiku proti ruskému agresorovi, a o tři hodiny později agentury oznámily, že Kyjev právě od agresora dovezl další várku uhlí pro své elektrárny, aby se na Ukrajině dalo ještě aspoň svítit… A aby to nějak Porošenko zakryl, tak večer prohlásil, že ukrajinská armáda bude na úrovni sil NATO do roku 2020. Připomínám, že síly NATO zbastlily zatím všechny války, do nichž se pustily a ukrajinská armáda je na tom hodně podobně už nyní…

Zkrátka, pro cyniky a milovníky černého humoru se Ukrajina stává fakt zlatým dolem. A ano, jistě, vím, že celý ten bizár nakonec zaplatí Ukrajinci svým osudem a evropští daňoví poplatníci svými penězi.

Arsenij Petrovič Jaceňuk, dnes již bývalá strana Udar, nové uskupení Ukrop. A samozřejmě Porošenkův blok stejně jako vláda Ukrajiny, stejně jako omezovaná Komunistická strana Ukrajiny, stejně jako další subjekty... Kdo bude mít na Ukrajině do konce roku jaké postavení, jak to nakonec skončí a kolik lidí, nedej bože, k nám bude kvůli tomu utíkat?