Kde začít? Třeba v Británii. V létě se teroristickými útoky ozvali libyjští „chlapci z Manchesteru“, které si britská vláda a tajná služba už dlouhé roky „chovala“ pro další použití na severu Afriky. Mezitím už tajná služba MI5 veřejně přiznala, že na území Británie legálně žije asi 23 tisíc džihádistů, z nichž tři tisíce „vyvolávají obavy“ a dalších 500 je pod „neustálým a zvláštním dohledem“. Proč mají možnost v Británii žít, zůstává nejasné. Dalších 150 džihádistů, kteří v uplynulých letech bojovali v řadách Daeše a dalších teroristických organizací, pak britská vláda v půli léta zbavila občanství a znemožnila jím tím návrat do vlasti. Před pár dny pak britský ministr zahraničí Boris Johnson zaletěl za potenciálním vládcem budoucí Libye maršálem Chalífou Haftárem až do Benghází. Je to krutá ironie – Británie spolu s Francií byly prvními ničiteli Kaddáfího Libye a právě Benghází, které Haftár nedávno osvobodil od šestileté vlády islamistů, jim v roce 2011 posloužilo coby „výkladní skříň“ libyjského „demokratického Majdanu“. Nyní v tom samém městě Johnson – aby příliš nepomohl -- předal Haftárovi 9 milionů liber (slovy devět milionů) na „boj s terorismem“, přičemž „své“ libyjské teroristy z Manchesteru, původně určené k teroristickým útokům v Libyi, si Londýn bez ohledu na jejich útoky v samotné Británii očividně ponechává.

Táž britská vláda přitom odmítá zveřejnit zprávu o financování islamistického terorismu v Británii, nejspíš proto, že by otevřeně ukázala na Saúdskou Arábii a Katar, dva hlavní sponzory mezinárodního islámského terorismu a šiřitele radikálních škol islámu, kteří stojí za Daešem, resp. Al Kajdou. Připustila to, sice nejspíš neúmyslně, zato osobně, dokonce i britská ministryně vnitra. Třeba Katar přitom držel nad vodou egyptskou muslimskobratrskou vládu, které věnoval přes pět miliard dolarů, nešetřil na financování a vyzbrojování džihádu v Sýrii, v Africe zase financuje islamisty v Somálsku, Mali nebo v Mauritánii, hostil „diplomatické zastoupení“ afghánského Talibanu, a v neposlední řadě „vypomáhá“ i džihádu v Libyi.

Proč tedy Londýn odmítá „jít“ proti džihádu doma?

Stačí se podívat na majetek, který třebas Katar v Británii vlastní – patří mu 95 procent v nejvyšším evropském mrakodrapu, londýnském Shardu, luxusní hotely Claridges, The Berkeley a The Connaught, finanční centrum Canary Wharf, londýnská olympijská vesnička, je hlavním sponzorem legendárních dostihů v Ascitu, které jsou magnetem pro britskou smetánku, je významným podílníkem londýnské burzy nebo obchodního řetězce Sainsbury, jemuž dělal „tvář“ i slavný televizní kuchař Jamie Oliver… To vše za nějakých zhruba osm až devět miliard dolarů, z nichž část zcela jistě skončila u politiků. V Londýně se vtipkuje, že jediné, na co Katar v Británii ještě nedal finanční nabídku, je Buckinghamský palác. Zato slíbil, že v příštích letech k dosavadním miliardám proinvestuje v Británii dalších pět miliard dolarů. A takové peníze jsou pro politiky s nataženou rukou posvátné, terorismus neterorismus.

Katarská Paříž

Nebo Francie. Přísně stanovená pravidla „integrace“ brání demografům zjišťovat, kdo je a kdo není například muslim, a tak nikdo počty muslimských „Francouzů“ přesně ani nezná. Některé studie konstatují, že v roce 2015 žilo ve Francii 7,3 milionu lidí, kteří měli alespoň jednoho rodiče-imigranta. A z nich 42 procent pocházelo z Afriky, převážně z jejího severu, a lze předpokládat, že jsou muslimské víry. Tato čísla ale nepočítají s imigranty ze 60. a 70. let minulého století, protože jejich potomci a vnuci nejsou oficiálně považováni za imigranty, ale za Francouze narozené francouzským rodičům. V celkovém součtu tak mohou muslimové ve skutečnosti tvořit 15 až 17 procent občanů Francie.

Tak nějak vypadá situace „zdola“. A shora? Ještě před pár týdny se Saúdové s Katarem navzájem veřejně přetahovali, kdo z nich je větším „státním sponzorem terorismu“. Právě v té době začala francouzská prokuratura prošetřovat dvě kauzy – mistrovství světa v kopané, které bylo pro rok 2022 přiřčeno právě Kataru, a vstup katarské investiční společnosti Qatari Diar do francouzského koncernu Veolia. Už před třemi lety se provalilo, že si Katar mistrovství světa „koupil“ za miliony dolarů, nyní je ale v obou kauzách v centru pozornosti někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nejenže v roce 2011 zaútočil na Libyi a tamní džihádisty vydával ke katarské radosti za „demokraty“, ale o rok později do Paříže svolal pár dalších mocných. Založili fond, který bude využívat všech jejich konexí a investovat do „evropské konstrukce“. Mezi přítomnými byli například Sir Simon Robertson, někdejší prezident Goldman Sachs Europe a předseda představenstva Rolls Royce, nebo Paolo Scaroni, šéf italského energetického koncernu ENI. A finance celému projektu – rovných 100 miliard dolarů – dodal tehdejší katarský emír šajch Hamád Chalífa ibn Sání prostřednictvím „svého“ Katarského investičního úřadu. Vedle toho Katar skupuje evropské aerolinie, řecké banky a ostrovy, španělské reality, má už i podíly v automobilce Porsche, Sarkozyho osobní přítel pak prodal Kataru i svůj fotbalový tým Paris St.Germain a Sarkozy za Katařany lobboval i při rozhodování o fotbalovém šampionátu. Prý jsou to „dobří lidé“. A nyní vyšetřovatelé navíc pátrají, v čí kapse skončilo 182 milionů eur, které posloužily coby úplatky pro francouzské politiky za to, že státního sponzora terorismu vpustí „národních klenotů“ jako je mediální skupina Lagardére nebo Veolie, která mimochodem vlastní i vodu v České republice, která mimochodem kdysi pustila katarského emíra čelícího obviněním ze sexuálního stylu se školačkami... Díky výjimce z placení daní z nemovitostí, kterou Kataru Sarkozyho vláda udělila v roce 2008, se katarské reality ve Francii dokázaly dostat na úroveň těch saúdských a sahají od nákupního střediska na Champs-Élysées přes luxusní hotely až po legendární kabaret Lido.