Z hlediska možných řešení syrské krize byl uplynulý týden přímo nabitý událostmi. Po přímých rozhovorech šéfů diplomacií USA a Ruska Johna Kerryho a Sergeje Lavrova a následných Kerryho telefonátech do Moskvy, se v Paříži sešli hostitelé s Američany, Turky a Saúdy, o den později už Francouze v jednací sestavě nahradili Rusové, to vše ještě před pátkem, kdy ve vídeňském hotelu Imperial zasedli ministři zahraničí hned 17 států, přičemž Rusko ke stolu přizvalo „své“ hosty, tedy například Egypt, Irák a Jordánsko, ale především Írán. Delegace z Teheránu přijela v nejsilnějším možném složení – ministra zahraničí Muhammada Zarífa doprovázeli hned tři jeho náměstci – a bez ohledu na námitky z Perského zálivu či saúdské mantry tak ukázala, že se na mezinárodní scénu vrací suverénně.

Roli hybatele diplomatických snah v posledních sedmi dnech přitom sehrály USA, kterým jde hlavně o čas. Za předpokladu, že Washington kvůli Sýrii nechce jít s Moskvou do otevřené války, totiž musí spěchat, protože zatímco se svými spojenci přešlapoval na místě a soustředil se na slovní kritiku ruského postupu, ruské letectvo v Sýrii posiluje a dál bombardovalo a bombarduje „teroristy“. A nejenže posiluje režim Bašára Asada a postupně likviduje dosavadní politiku USA vůči Sýrii, hlavně tím ale s každým dnem zmenšuje prostor, v němž by se Spojené státy mohly do budoucna uchytit.

Ačkoli pozemní operace syrských oddílů a jejich íránských spojenců sice nepřináší jen samé úspěchy, přičemž prudký nárůst útoků Daeše a přechod džihádistů na městskou gerilovou válku nutí útočící síly za pochodu přehodnocovat taktiku, ale i tak se zdá, že ve finále nemusí být o vítězi pochyb, tím spíš, že ruský postup profesionálně oceňují i špičky Pentagonu. Tím lze také ale vysvětlit, proč USA do nynější klíčové vojenské operace syrské armády kolem Aleppa vstoupily tím, že zničily tamní civilní elektrárnu a s ní vyřadily z provozu mimo jiné nejen elektřinu ve městě, ale také třeba životně důležitou čističku vody. Na pohled racionálněji vypadal americký nálet na ropné rafinerie Daeše, které podle různých odhadů teroristům generovaly až pět milionů dolarů měsíčně, nicméně bez logické odpovědi zůstává, proč se rafinérie nestala terčem už v uplynulých dvanácti měsících, během nichž USA vedou svou „válku proti Islámskému státu“. Možná je za tím třeba hledat skutečnost, že ruské letectvo zničilo most přes Eufrat, po němž Daeš vozil své zásoby mezi Irákem a Sýrií a po němž mohl do Iráku pašovat syrskou ropu. Jinými slovy, přeprava ropy už není možná, rafinérie už je tedy fakticky k ničemu. Podobně podivný je také americký nálet na Rakká ve chvíli, kdy ve městě jednalo 21 velitelů Daeše o možném rozchodu s „chalífou“ Alím Bakrem Baghdádím. Shoda náhod, nebo naopak dokonalá ukázka toho, jak si velmoci házejí klacky pod nohy? V každém případě ale podobné těkání Washingtonu od jedné příležitostné rány ke druhé nelze vnímat jako ucelenou strategii, tím spíš, že další úder plánům Pentagonu zasadilo Turecko, když začalo bombardovat oddíly Amerikou vyzbrojených syrských Kurdů, a ti pro změnu navíc nejsou příliš ochotní poslouchat americké povely, natož sdílet americké politické zájmy. První útok proti Daeši podnikli až poté, co USA blíže nespecifikované „syrské opozici“ slíbily dalších skoro 100 milionů dolarů.