Příměří na jihozápadě Sýrie, které na summitu v Hamburku oznámili Vladimir Putin s Donaldem Trumpem, zatím „drží“, byť vágní definice zmíněné oblasti vede k tomu, že tradiční kritici Asadova režimu už viní jeho jednotky, které útočí mimo dojednanou zónu, z toho, že dohodu porušují.
Dohoda sice „drží“, ale optimismus není namístě. Příměří totiž naráží na odpor nejen v americkém protitrumpovském establishmentu, ale výmluvné je i ticho, které „duní“ například z Damašku, jemuž přitom příměří uvolňuje ruce a umožňuje přesouvat jednotky směr Dejrizor na východě země, nebo mlčení libanonského Hizballáhu. Také Teherán si dal na čas a namísto, aby dohodě vyjádřil nadšenou podporu, spokojil se s konstatováním, že by bylo přínosnější, kdyby se příměří vztahovalo na celé území Sýrie. Izrael dohodu rovnou ostře odmítl, neboť jej staví do role pasivního přihlížejícího, za jehož „neválčení“ v Sýrii Trump v Hamburku fakticky převzal zodpovědnost. Židovský stát se totiž syrské války účastní aktivně – jeden z velitelů syrského džihádu nedávno v rozhovoru pro Wall Street Journal potvrdil, že Izrael podporuje v syrské válce džihád, a to jak humanitárně, tak i finančně, například nákupem zbraní nebo vyplácením žoldu jeho bojovníkům. Ve Váíru v provincii Homs, odkud byli džihádisti v rámci dohody s Damaškem evakuováni do Idlíbu, byly nalezeny izraelské zbraně a munice. Minulý měsíc Izrael podnikl další nálety proti syrské armádě, která v provincii Kunejtra u Golanských výšin bojuje s džihádem, prý v odvetě za to, že na Izraelem anektované syrské Golanské výšiny dopadlo několik dělostřeleckých granátů. A o to vše by měl nyní Izrael přijít?
Je příznačné, že entuziasmus přitom nesrší ani ze zvláštního vyslance OSN pro Sýrii Staffana de Mistury, podle něhož by dohoda o příměří měla být časově omezená, neboť prodlužování období bez bojů může vést k „rozdělení“ Sýrie. Podle všeho tím reagoval na Putinovo prohlášení, které v Hamburku – v „hluku“ kolem summitu s Trumpem a pouliční války – jaksi zaniklo: „S deeskalačními zónami máme v plánu zajistit územní celistvost Sýrie. Takže tyto zóny jsou prototypy budoucích území v Sýrii, které by mohly kooperovat mezi sebou a s Damaškem. Pokud toho budeme s to dosáhnout, získáme určitý dobrý základ, určité předpoklady k řešení syrské krize politickými prostředky.“ Jinými slovy, ze všech možných variant budoucího vývoje Rusko aktuálně – prostřednictvím čtyř stále ještě dojednávaných„deeskalačních“ zón, v nichž žijí bezmála tři miliony lidí – upřednostňuje "optimisticky vnímaný" vnitrosyrský dialog a federalizaci Sýrie v jejích současných hranicích. Federalizaci, kterou Damašek dlouhodobě odmítá. I tady nejspíš ale bude muset nastoupit kompromis: Ačkoli totiž není pravděpodobné, že by se syrský režim se svými četnými regionálními spojenci zřekl pokračující snahy ovládnout vojensky celé území Sýrie, je očividné, že pro své vojenské operace nezbytně potřebuje ruskou leteckou podporu. Současně ale platí, že Rusko by se k naplnění svých cílů v Sýrii bez místních pozemních sil také jen tak neprobombardovalo… „Každý má své obavy, své preference, své legitimní zájmy, a jako takové je musíme vnímat,“ pokračoval Putin, „ale musíme hledat kompromisy. (…) S dobrou vůlí Íránu, Turecka a samozřejmě syrské vlády můžeme podniknout další kroky.“
Pole pro kompromisy je přitom ve své provázanosti bezbřehé. S Íránem Rusko pojí neustále upevňované alianční vazby, s Tureckem Moskva – obzvláště po dohodě o prodeji protiraketového systému S400, postupu plynového projektu TurkStream a problémech, s nimiž se Turecko potýká v Evropě – své vztahy neustále zlepšuje, což dokládá i turecké rozhodnutí „pročistit“ – ve jménu „budoucí“ Sýrie – řady džihádistů v provincii Idlíb, zatímco Ankara, stále ještě člen NATO, na druhé straně navyšuje své obchody s Íránem, který pro změnu otevírá dveře evropským investicím a aktuálně vyhlásil hned 14 velkých tendrů na těžbu ropy a zemního plynu...
Jinými slovy, válka v Sýrii sice pokračuje, většina jejích vnějších účastníků ale usilovně manévruje, aby se co nejlépe připravila na poválečné období. Právě do této kategorie podle všeho spadá také avizovaná cesta saúdského krále Salmána do Moskvy, kam už v květnu – poněkolikáté – zajeli nevypočitatelný princ Muhammad bin Salmán, vladařův syn a faktický vládce království, s nímž si Západ neví rady, přičemž stále častěji upadá rovnou do křeče. Saúdové v syrské válce financovali Daeš a další protiasadovské džihádisty, přičemž se současně snaží vystupovat jako hlavní – a bojechtivá – sunnitská „hráz“ proti šíitskému Íránu, a tak je zřejmé, že nadcházející králova návštěva Moskvy nasupí nejen Damašek, ale i Teherán. Bude proto zajímavé sledovat, jak bude Kreml balancovat „sdílenou zodpovědnost“ mezi svými syrskými a íránskými spojenci a vyhlídkou na miliardové obchody, ať už je řeč o surovinách nebo zbraních.
Mimochodem, co si počít v Iráku a Sýrii v době „po Daeši“ dnes ve Washingtonu začala probírat také dvaasedmdesátičlenná americká „koalice“ bojovníků proti Islámskému státu. Za tři dny se uvidí…
Tereza Spencerová
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
