Tereza Spencerová: „Šanghaj“? Více otazníků než odpovědí

Faktem je, že přistoupení dvou jihoasijských a navíc jaderných sousedů, Indie a Pákistánu, dává ŠOS výrazný impuls – organizace se nyní územně rozprostírá od Ruska na severu až po Indický oceán na jihu, přičemž jejích nově osm členských států reprezentuje takřka polovinu všech obyvatel planety a více než čtvrtinu globálního HDP. Z ŠOS, která vznikla v roce 2001 a vedle Číny a Ruska až dosud sdružovala čtyři středoasijské republiky (Kazachstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán), se tak stává svého druhu největší politická organizace na světě.

Jak podotýká portál Asia Times, rozšíření o nové členy „ovlivní rovnováhu globální moci v rodícím se multipolárním světovém řádu“, současně „může zklidnit rozjitřenou atmosféru, která aktuálně panuje na Indickém subkontinentu“ a „nabídnout alternativní pohled na euroasijskou alianci se Západem“. Bývalý pákistánský ministr zahraničí Azíz Ahmad Chán zdůrazňuje, že právě snížení napětí mezi Indií a Pákistánem bude „kritické pro úspěch ŠOS v jižní Asii. Vyřešení současného napětí a společný postup ke spolupráci a vzájemně výhodným vztahům umožní Islámábádu i Dillí efektivně využít platformy ŠOS k posílení regionálního míru, boji proti terorismu a rozvoji ekonomického rozvoje členských států, jak stanoví mandát ŠOS.“ Někdejší indický velvyslanec v Kyrgyzstánu, profesor Phunchok Stohran, zastává podobný názor: „ŠOS může napomoci postupnému zmírnění indicko-pákistánského napětí, především proto, že je v základním zájmu Pekingu mít jižní Asii stabilní, aby se mohl projevit plný potenciál projektů Nové hedvábné stezky.“

Právě podobná prohlášení plná podmíněných pohledů do budoucna přitom zpochybňují nadšená srovnávání ŠOS s G8. Například ředitel moskevského Carnegieho střediska Dmitrij Trenin má za to, že přibrání Indie a Pákistánu vytváří především na Moskvu i Peking mohutný tlak, protože vyvést obě země ze svého zacykleného nepřátelství není nic jednoduchého. Problémy týkající se sporné pohraniční oblasti v Kašmíru, toku řeky Gangy nebo někdejšího Východního Pákistánu, dnes Bangladéše, se bezvýsledně táhnou už od rozdělení subkontinentu v roce 1947 a ke svému řešení se nikdy na dohled nepřiblížily, naopak, čas od času pravidelně vedou k ozbrojeným konfliktům. Peking proto už při slavnostním ceremoniálu v kazachstánské Astaně oběma čerstvě přijatým státům připomněl, že charta ŠOS členům zakazuje „vnášet svá nepřátelství na půdu organizace“. „Doufám, že oba státy budou chartu ŠOS dodržovat,“ shrnul náměstek čínského ministra zahraničí Kchung Süan-jou.

Nicméně, oficiální čínský list Global Times soudí, že pravděpodobnost střetů mezi oběma státy zůstane vysoká, pokud nedosáhnou vzájemného porozumění. „Za těchto podmínek se z nových členů stane pro ŠOS největší výzva a Čína a Rusko musejí vyvinout více diplomatických snah, aby zmírnily a zlepšily indicko-pákistánské vztahy. A co víc, tlak vyplývající z netradičních bezpečnostních hrozeb zkomplikuje boj ŠOS proti terorismu. Spojené státy považují Pákistán za svého hlavního protiteroristického partnera v regionu, protože v severních oblastech Pákistánu běžně působí Taliban. Protiteroristická situace v regionu je přitom velmi napjatá, jak dosvědčují teroristické útoky v Bombaji v roce 2008 nebo sebevražedný útok na pákistánskou svatyni z letošního února.“

Otázkou tedy zůstává, zda se může ŠOS, která pokrývá 60 procent Eurasie, opravdu stát silou měnící „pravidla hry“. „S rostoucím geopolitickým vlivem a rozšiřující se bezpečnostní rolí může mít ŠOS opravdu skutečný strategický dopad na měnící se geopolitickou a bezpečnostní mapu jižní a střední Asie,“ cituje Asia Times ředitele centra regionálních a afghánských studií při Sečuánské univerzitě Čchanga Li. Při definici bezpečnostních rizik ale bude muset postupovat uváženě, aby se „nedostala do přímé konfrontace se Západem“.

Tím je podle všeho míněn Afghánistán, jehož vláda má, mimochodem, už od roku 2012 při ŠOS statut pozorovatele. Všichni jeho sousedé – s jedinou výjimkou Turkmenistánu – jsou nyní členy ŠOS, což vytváří svým způsobem unikátní podmínky pro řešení tamního nekonečného konfliktu, ať už na jednotné platformě šanghajské organizace, nebo i pro jednotlivé státy, i když návrat do 90. let, kdy se všichni vnější hráči snažili postupovat samostatně a získat pro sebe jednostranné výhody, podle všeho k žádnému racionálnímu výsledku nepovede. Právě naopak, tehdejší politika nakonec otevřela cestu k moci Talibanu, který byl sice americkou invazí svržen, ale dnes ovládá stále větší území Afghánistánu a žádné „odcházení“ očividně v plánu nemá. Čína se stabilním Afghánistánem počítá ve svých projektech Nové hedvábné stezky, nicméně Spojené státy považují Afghánistán za své „léno“, byť je jejich okupace je už šestnáctým rokem „nevítězná“, a proto hrozí, že se případná iniciativa ŠOS dostane do konfliktu s jejich zájmy.

Existenciální význam nejen pro členy ŠOS s sebou nese ale například i otázka vodních zdrojů. Smlouva o Indu, kterou v roce 1960 podepsaly Indie a Pákistán, byla dlouho považována za takřka modelovou ukázku mírové spolupráce, ale v posledních letech byla porušena novými projekty z obou stran, což je jen dalším zdrojem jejich vzájemného napětí. A když Čína zveřejnila úmysl investovat desítky miliard dolarů do vodních elektráren ve sporném Kašmíru, Indie reagovala odmítnutím účasti na nedávném pekingském summitu Nové hedvábné stezky. Indii přitom znervózňují i čínské projekty na toku Brahmaputry – obecně platí, že Peking si užívá monopolních pravomocí, protože kontroluje zdroje většiny euroasijských řek. Když ale dojde na zájmy států ležících po jejich toku, je Čína obvykle ochotná jednat jen na bilaterální úrovni a jen se svými bezprostředními sousedy. Platí to například pro Irtyš, který pramení v Číně a přes Kazachstán proudí do Ruska: Čína o výstavbě na jeho toku a přítocích jedná jen s Kazachstánem, byť dopady těchto projektů pocítí i obyvatelé západní Sibiře. Vše je navíc o to složitější, že neexistují mezinárodně uznávaná a závazná pravidla pro sdílení přeshraničních toků. Pokud se členům ŠOS podaří problémy s vodou, které jsou do budoucna globálně považovány za jedny z nejakutnějších, bude to pro členské státy značný úspěch, v současnosti ale existence těchto sporů spíš nasvědčuje tomu, že v rámci šanghajské organizace není vše tak růžové, jak se někteří pozorovatelé snaží vykreslovat.

Ve skutečnosti se spíše nabízí pohled na řadu problémů, které mohou být pro ŠOS skutečnými prubířskými kameny. Přijetí Indie, s níž už Čína i Rusko spolupracují v rámci BRICS nebo G20, a Pákistánu tak v krátkodobém horizontu několika let ze všeho nejvíc prověří soudržnost samotné Šanghajské organizace pro spolupráci. „Obecně vzato, soudržnost mezi členskými státy v počátečním stadiu vzniku různých organizací bývá velká, obzvláště pokud existovaly a existují reálné a naléhavé problémy ke zvládnutí,“ podotýká Global Times. „Například vznik Evropského společenství byl původně motivován snahou eliminovat možnost válek mezi Německem a Francií. Evropské společenství od té doby prožívalo klidné období rozvoje, které tylo z konsistentních názorů a zájmů. Problémy začaly být viditelnější až s přibíráním většího počtu členů.“

Tereza Spencerová

Publikováno v aktuálním čísle tištěných Literárních novin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.