Saúdské bombardování čím dál více civilnějších cílů s pomocí amerického navádění nevede k ničemu jinému, než ke stále rostoucímu počtu převážně civilních obětí (při pouhém stále rostoucím „znepokojení“ šéfa OSN Pan Ki-muna), na což Spojené státy reagují ještě intenzivnějším předáváním špionážních informací Saúdům i vlastním zapojením do války. A pro uchování „tváře“ této aliance se snaží vyvinit svou FBI z toho, že věděla o saúdském podílu na 11.září, ale kryla ho. Na takové diskuse podle všeho opravdu není ta nejvhodnější doba…

Námořní blokáda, s níž výše zmínění obepnuli Jemen, k tomu všemu vyvolává v zemi obecnou, nejspíš „humanitárně“ zamýšlenou potravinovou krizi, neboť Jemen před válkou dovážel asi 90 procent všech potravin. Ke břehům se přes blokádu nemůže dostat několik velkých lodí s potravinami, přičemž OSN odhaduje, že hlad hrozí už polovině Jemenců. A Spojené státy, v očividné snaze nedotknout se ropných Saúdů, na rozdíl od většiny ostatních zemí odmítly z Jemenu evakuovat své občany, z nichž některým se tak z pod saúdského bombardování (spolu třeba i s Ukrajinci a dalšími 17 národnostmi) podařilo dostat na palubách ruských letadel a lodí a nyní hodlají svou vlastní vládu za její postup žalovat.

Z vojenského hlediska Saúdové a spol. ani po čtrvtém týdnu agrese ničeho významného nedosáhli, zatímco Húthíové z hnutí Ansaralláh ovládli jihojemenský přístav Aden a další důležitá města a Al Kajdá hlásí dobytí letiště a ropného terminálu v příbřežní Mukále. Na této „nevítěznosti“ saúdské války nemění nic ani zprávy o „hezky“ rovných pěti stech rebelech zabitých prý od začátku války na společné hranici (zatímco sami přiznávají pouhé tři oběti). Tak nějak – značně zjednodušeně -- saúdská agrese vypadá na povrchu, nicméně největší ránu Saúdům minulý týden zasadil Pákistán, jehož parlament jednomyslně odmítl saúdskou žádost o vyslání pozemních jednotek a rozhodl, že země zůstane v jemenském konfliktu neutrální až do nepříliš pravděpodobného okamžiku, kdy by přímo sám jemenský Ansaralláh stál před branami saúdského Rijádu. A co víc, parlament vyzval prezidenta Naváze Šarífa, aby se aktivně zasadil o diplomatické řešení konfliktu. Saúdská armáda a armády ostatních feudálních tmářských ropných států v Perském zálivu té pákistánské (nominálně rovněž sunnitské) v mnoha ohledech nesahají ani po paty, a odmítnutí Islámábádu plnit roli nájemného žoldnéře saúdskou agresi citelně degraduje. Saúdští spojenci typu Spojených arabských emirátů tak už Pákistánu vyhrožují, že ho snaha o neutralitu „přijde draho“.

Ještě větší popuzení přitom v Rijádu vyvolává ona otevřená výzva k diplomatickému řešení konfliktu: za a) si něco takového dovoluje „chudý“ Pákistán, za b) „mír“ s USA po boku je očividně cosi nepřijatelného. Když k příměří vyzval Teherán, saúdský král Fajsal znovu zopakoval: „Jak nás může Írán vyzývat k zastavení bojů v Jemenu? My jsme přišli, abychom pomohli legitimní vládě, a Írán Jemen přece neřídí.“ Řeč je o opakované intronizaci generála Hádího, který se v lednu sám vzdal funkce a nyní je na útěku v saúdském exilu. Amerického ministra zahraničí Johna Kerryho íránská výzva k zastavení palby nejspíš rovnou rozčílila, neboť prohlásil, že svým voláním po míru Teherán „destabilizuje“ region. Zdůraznil, že íránská vláda „očividně“ dodává Húthíům zbraně, a své tvrzení opřel o skutečnost, že přece byla obnovena pravidelná civilní letecká linka mezi Teheránem a San´á. Jen pro formu: Evropa žádné blízké vazby mezi jemenskými rebely a Íránem nevidí a samotné americké diplomatické depeše, které zveřejnil WikiLeaks, potvrzují, že Washington už roky ví, že šíitští Húthíové jsou lokální jemenskou silou a žádné větší vazby na Teherán nikdy neměli. Mimochodem, za této neudržitelné situace se na stranu Rijádu postavila Francie. Že by se blížily volby a politici potřebovali kapesné? V kombinaci se saúdských strachem, že dohoda o íránském jádru dodá Íránu nejen sebevědomí, ale hlavně (se zrušenými sankcemi) i peníze k rozhodnější zahraniční politice, je to vcelku racionální saúdská úvaha – koupíme si další západní politiky!

Ať si bojují sami

Jenže, odmyslíme-li si velká (a směšná slova) saúdských a amerických politiků, faktem zůstává, že bez pákistánské armády, která by odvedla špinavou práci, a bez jiné než slovní podpory Británie či Francie, se celá saúdská agrese mění v dopředu prozrazený špatný vtip. Kdo by tak ještě mohl za saúdskou královskou rodinu bojovat? Její armáda, která bez ohledu na supermoderní výzbroj, nemá žádnou praxi a její vojáci – v době, kdy královská rodina současně vede otevřenou válku i proti svým stále nespokojenějším občanům -- snad nemají ani větší snahu bránit ty „své na trůnu“? Egypťané, kteří dál jen mluví o vyslání pozemních jednotek, než že by opravdu něco připravovali, neb mají svých starostí dost (a navíc si pamatují, jak dopadl expediční sbor v Jemenu ještě v násirovských časech)?