Saúdská Arábie v týdnu oznámila vznik své vlastní sunnitské islámské vojenské aliance, která by měla pod saúdským vedením sjednotit 33 muslimských států k „boji proti terorismu“ v Sýrii, Iráku, Egyptu, Libyi a Afghánistánu. Nutno podotknout, že tím Rijád zaskočil všechny vůkol. Někteří začali spekulovat, zda to nemá něco společného s Johnem McCainem a jeho nápadem stvořit statisícovou sunnitskou pozemní armádu k bojům v Sýrii a Iráku, oprávněné pochybnosti pak nutně vyvolal nepokrytě sektářský charakter aliance očividně namířený proti šíitům, další mohli poukázat na drobnou nepříjemnost, neboť Turecko, člen nové aliance „bojující proti terorismu“, aktuálně pomáhá Daeši a už loni vymazal Al Kajdu ze svého seznamu teroristů…

Mimochodem, o reálné bojeschopnosti koalice napovídá její složení: Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Pákistán, Bahrajn, Bangladéš, Benin, Turecko, Čad, Togo, Tunisko, Džibutsko, Senegal, Súdán, Sierra Leone, Somálsko, Gabon, Guinea, Palestina (!), Komory, Katar, Pobřeží slonoviny, Kuvajt, Libanon, Libye, Maledivy, Mali, Malajsie, Egypt, Maroko, Mauretánie, Niger, Nigérie a Jemen. V mnohém to připomíná spíš nákupní seznam shopoholika -- nabízí bizarní začlenění některých vojensky „zbytných“ států, pak států nefunkčních, států existujících jen na papíře, států, z nich některé jsou už tu v koalici Obamově, ondy Putinově… Hlavně ať je košík plný až po okraj! A bez zajímavosti není ani skutečnost, že Spojené arabské emiráty za sebe v „saúdské válce“ v Jemenu nechávají už nyní bojovat stovky žoldáků až z daleké Kolumbie, čímž by válka v Sýrii mohla teoreticky zase nabrat o něco mezinárodnější charakter.

Největší trapas ale nastal ve chvíli, kdy se o alianci dozvěděly některé státy, které v ní měly být. Zatímco totiž například Británie vyjádřila nad saúdskou koalicí příslušně vazalské nadšení, například nesunnitský Libanon nebo Pákistán se o svém členství dozvěděly až z médií, Indonésie rovnou účast odmítla, protože s ní Saúdové jednali o „společné koordinaci zpravodajských informací“ a nikoli o nějaké sunnitské vojenské alianci, do níž Jakarta opravdu, ale opravdu nechce (a podobně se zatvářila Malajsie). Zato Egypt, který jinak v Sýrii stojí na ruské straně, na účast kývl – Saúdové Káhiře výměnou nabídli miliardové investice, což při pohledu na realitu a bojové vyhlídky „koalice“ značí ze všeho nejvíc peníze fakticky zadarmo. Lze přitom předpokládat, že podobně uvažovaly i mnohé subsaharské státy…     

Fakt, že saúdskou sektářskou kartu odmítla nejlidnatější islámská země, Indonésie, a spolu s ní i bohatá Malajsie, je samo o sobě tvrdou politickou ranou Rijádu. Ještě horší je pak nesouhlas Pákistánu, islámského státu nejen s jadernými zbraněmi, ale i s nejschopnější armádou. Pokus Saúdů zapojit ho do svých plánů jasně napovídá o tom, jak feudálové v Rijádu (ne)vnímají realitu světa – Pákistán se totiž z geopolitických důvodů důsledně vyhýbá saúdsko-íránskému přetahování o vliv v regionu, ale současně své vztahy s Íránem všemožně rozvíjí, neboť očekává, že západní sankce proti němu budou zrušeny už na počátku příštího roku. Pákistán k tomu usiluje o co nejužší spolupráci na čínských projektech nové Hedvábné stezky, a navíc se mu musí „silně nelíbit“ představa, že by cokoli saúdského a vojenského začalo vytvářet novou realitu v „jeho“ beztak už velmi komplikovaném Afghánistánu.

Papírový tygr

Proč Saúdové s tak pochybným plánem (a navíc očividně ve spěchu) přišli, je samozřejmě otázkou. Důležitým nejspíš bude, že se tak stalo současně se zahájením (mezitím už zkomírajících) a neustále porušovaných mírových rozhovorů s jemenským šíitským hnutím Ansaralláh.