Saúdská válka proti Jemenu nabízí vcelku neuvěřitelný obrázek. Na jedné straně stojí húthijští rebelové, kteří by rádi své hnutí Ansaralláh proměnili v jemenskou obdobu libanonského Hizballáhu, většina jemenské armády stále věrná někdejšímu diktátorovi Sálihovi a k nim každý den přibývají další a další stoupenci, adekvátně tomu, jak rostou počty obětí zahraniční agrese. Proti nim bok po boku stojí Saúdové, Katar, Egypt, Katarem podporované a v Egyptě zakázané Muslimské bratrstvo, Saúdy a Katarem financovaná Al Kajda. Saúdští režimní klerici válku označují za „džihád“, saúdský král Fajsal mluví o nezbytném boji proti „komunistům“, saúdská propagandistická média zase alianci říkají „Lidový odpor“, ale ať tak či tak, Spojené státy tento „džihádisticko komunistický lidový odpor“ podporují už nejen logisticky a zpravodajsky, ale vstoupily už na jeho straně i do války samotné. V pozadí prý stojí úvaha, že sunnitsko-šíitská válka alespoň na nějakou dobu Spojeným státům uleví, neboť zaměstná kajdisty a další teroristy něčím jiným než útočením proti USA. A celá tato bizarní útočící koalice svou legitimitu formálně opírá o „přání“ jemenské vlády prezidenta Mansúra Hádího, který se už v lednu vzdal funkce a posléze spolu se svým kabinetem uprchl do Saúdské Arábie.

Na neuchopitelnosti tomu všemu přidává skutečnost, že Saúdové (spolu s Tureckem) pomáhají syrské odnoži Al Kajdy v Sýrii, což se naposledy projevilo minulý týden, kdy Fronta al Nusrá dobyla severosyrský Idlíb a „koordinace mezi tureckými a saúdskými tajnými službami ještě nikdy nebyla tak dobrá, jako nyní“. Takto otevřeně pro New York Times přiznal podporu teroristické skupině poradce saúdské vlády Džamál Kašúggí, ale ve Washingtonu to s pokračující „válkou proti terorismu“ nebo pokračujícími vazbami na Saúdy ani nehnulo. A stejně tak se nic neděje ani poté, co se na veřejnosti znovu připomněla dohoda, v níž se saúdský trůn v dubnu 1991 dohodl s Usámou bin Ládine, toho času v domácím vězení, že může volně i se svými stoupenci a penězi odejít z království, dál bude dostávat finanční podporu od saúdské královské rodiny, a to vše za jediné podmínky, tedy že jednou provždy přestane útočit na krále a destabilizovat Saúdskou Arábii. Spojené státy a Velká Británie byly u této dohody zastoupeny. „Masivní ropné saúdské dodávky zajišťují zdraví a růst globální ekonomiky. Nemůžeme si dovolit nechat ji destabilizovat. Bylo to pro quid pro: ochránit království, povolit mu financovat bin Ládina mimo království,“ shrnuje americký novinář Gerald Posner.

Válka proti Jemenu se přitom v mainstreamu obvykle popisuje jako střet šíitů a sunnitů, potažmo konflikt mezi Saúdy a Íránem o regionální dominanci, nabízí se i jiné vysvětlení. Po nedávné směně v čele království se totiž ministrem obrany stal asi třicetiletý panovníkův syn Muhammad bin Fajsal, který chce Saúdskou Arábii povýšit na jediného vládce Arabského poloostrova. A pro získání „lidové podpory“ potřebuje „dobýt“ nějaký uznávaný titul, „třeba ´Ničitele šíitských rejekcionistů a jejich perských stoupenců v Jemenu´, aby si mezi zkušenějšími a ambicióznějšími sourozenci a nespokojenými královskými příbuznými uchoval nějakou relevanci“. A úspěšná agrese do Jemenu by mu mohla poskytla „kredit“, po němž tolik touží.

Není to první případ, kdy chce nějaká panovnická rodina posílit svůj vlastenecký statut a stabilizovat svou vládu prostřednictvím války v zahraničí. Není ale příliš jasné, zda se Saúdům tento krok opravdu podaří. Nebo, jak konstatuje Robert Fisk, triumf nemusí být zaručen ani při pomoci USA a dalších spojenců: „Nyní musíme zjistit, co Saúdové udělají až – nikoli pokud – věci půjdou špatně.“

A ono se zdá, že špatně jdou už nyní. Saúdové svůj útok zahájili v noci 26. března a od té doby se jim nepodařilo získat takřka nic, kromě toho, že proti sobě jen zradikalizovali další jemenské klany a obyvatelstvo a přitom uvolnili prostor pro Al Kajdu. Namátkou: při náletech zabili přes pět set lidí a mezi nimi na stovku dětí (podle New York Times prý omylem, neb cílili na cosi jiného), z domovů už vyhnali na 100 tisíc lidí, ale nezbránili tím, aby Húthíové s jemenskou armádou neovládli klíčový jihojemenský přístav Aden; nepokrytě odmítali vpustit do Jemenu humanitární pomoc a nesouhlasí ani s „humanitárními pauzami“ v bombardování; na saúdských nákladních vozech směřujících do Jemenu s dodávkami pro loajalisty se prý našly stopy chemických zbraní; bourají vesnice na severu Jemenu, aby jich rebelové nemohli využívat coby opěrných bodů, ale rebelové se i s těžkými zbraněmi do oblasti vracejí i tak; oficiálně viní Teherán z dodávek zbraní jemenským rebelům, ale současně odmítají uvalit na Jemen zbrojní embargo; zatímco saúdské dodávky – výhradně prý amerických a izraelských zbraní -- shazované zbytkům „loajalistů“ v Adenu mezitím končí v rukou jak adresátů, tak i rebelů, viní „jemenská vláda“ v Saúdské Arábii z dodávek zbraní rebelům už nejen Írán, ale i Rusko, jemuž Saúdové vybombardovali konzulát v Adenu a dali tak vzpomenout na americké bombardování čínské ambasády v Bělehradu v roce 1999. I tehdy se to stalo „omylem“.