Ještě v roce 2009 byla Libye na nejvyšším místě žebříčku stupně lidského rozvoje v Africe, loni na konci roku OSN přiznala, že v zemi fungují trhy s otroky. Pětina zdravotnických zařízení po „demokratickém osvobození“ neobnovila svůj provoz a ani ty funkční „nejsou plně připravené poskytovat plnohodnotné služby“. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) potřebuje humanitární pomoc asi 400 tisíc libyjských dětí, skoro 300 tisíc jich nemá dostup k pitné vodě, celkově ale pomoc potřebuje prý až 1,1 milionu lidí. Je to vysoké číslo, s ohledem na to, že už v roce 2014 prý až milion Libyjců uprchl do Tuniska a další, možná stejný počet na druhou stranu, do Egypta nebo do Evropy. Přitom před propuknutím „demokratizace“ v roce 2011 měla Libye všehovšudy asi šest milionů obyvatel…

Ekonomicky i sociálně zničený stát se nyní noří do další krize. Už měsíc trvající boje v hlavním městě Tripolisu přiměly „oficiální“ vládu, aby vyzvala OSN k intervenci – sedm let poté, co intervence Francie, Británie a především Spojených států Libyi zničila a uvrhla do chaosu, z něhož se stát už nevzpamatoval. Boje v Tripolisu přitom mezi sebou svádějí soupeřící islamistické milice, které formálně vzato působí v rámci Západem a OSN uznávané islamistické Vlády národní dohody (GNA) a jako takové z logiky věci pobírají příslušné finance nejen z OSN, ale i EU. Městskou válku, při níž létaly i rakety a zahynulo zatím přes sto lidí, prý rozpoutaly milice Kaniyat, a to poté, co se k nim donesly zvěsti o tom, jak přepychově si jejich „kolegové“ z jiných ozbrojených skupin v Tripolisu žijí. Zasaženy byly obytné čtvrti města, přičemž nastalý chaos umožnil útěk asi čtyř set vězňů, včetně někdejších Kaddáfího stoupenců, z nichž někteří se do bojů okamžitě zapojili. Pokud se potvrdí nejnovější zprávy o dalším dosaženém příměří, naskýtalo by se tím i vysvobození pro asi osm tisíc civilistů, kteří zůstali uvězněni v zóně bojů.

Je příznačné, že GNA oficiálně tvrdí, že má situaci v Tripolisu pod kontrolou, nicméně „bokem“ vyzvala Radu bezpečnosti OSN k „efektivnímu zásahu“, protože není s to sama o sobě nastolit pořádek ani ve „svém“ městě, natožpak v celé zemi. Byla to přitom právě Rada bezpečnosti OSN, která před sedmi lety vyhlásila nad Libyí „bezletovou zónu“, čímž umožnila armádám NATO svrhnout režim Muammara Kaddáfího. Z Libye se poté stala bašta teroristů a obchodníků s lidmi, země bez vlády zákona, zato s vládou zbraní. A nyní je OSN žádána, aby zasáhla znovu…

Faktem je, že je Libye rozbitá: GNA „vládne“ na západě země, generál Chalífa Haftár s ruskou podporou ovládá východ Libye i s tamními ropnými zdroji, zatímco radikální a teroristické skupiny typu Daeše jsou rozesety kdekoli, kde je zrovna prostor. Za těchto okolností – a především se zcela jinou ruskou politikou, kterou už neurčuje Dmitrij Medveděv – ale Rada bezpečnosti sotva dospěje k dohodě o další intervenci, natož aby se shodla na tom, jak v „Libyi“ obnovit jakýs takýs řád. Tím spíš, že Západ netuší, co si počít – jak jinak (než jako výraz naprosté bezradnosti) vnímat požadavek Francie, aby OSN na bojující islamistické milice – v zemi plné zbraní a příležitostí k ilegálnímu zisku -- uvalila sankce.