Není to zase až tak dlouho, kdy Paříží pochodoval VIP průvod evropských i jiných politiků s heslem „Je suis Charlie!“ Tehdy se ještě obhajovala „svoboda“ západních médií, konkrétně svoboda urážet islám. V čele průvodu kráčela německá kancléřka Angela Merkelová. Mohla si to dovolit, nejspíš proto, že migrační vlna ještě nebyla hlavním tématem a možná si navíc i myslela, že případně vše dokáže zvládnout.

O rok a pár měsíců později je vše jinak. Turecký prezident Recep Erdogan mezitím šikovně nasměroval davy migrantů na starý kontinent, a svoboda projevu – jedna ze základních evropských hodnot – je tatam nejen teoreticky, ale i prakticky. Německý satirik Jan Böhmermann přesně v duchu Charlie Hebdo v televizi ZDF přednesl „báseň“, v níž obvinil tureckého prezidenta z porušování lidských práv a obvinil ho z pedofile, zoofilie a všeho možného. Erdogan se rozčílil, ale žádné „Je suis Jan“ už nenásledovalo, naopak – při vyhlídce na možnou další migrační vlnu z Turecka kancléřka Merkelová kývla na soudní žalobu proti Böhmermannovi. „Naporcovala mě na filátka a předložila despotovi k čaji,“ shrnuje svou situaci Böhmermann.

Po tomto „úspěchu“ turecká vláda „rozšířila bitevní pole“ – zákaz vstupu či rušení akreditací se dotklo několika německých, amerických nebo ruských novinářů. Nizozemská novinářka Ebru Umarová byla v Turecku nakrátko zadržena a její byt v Rotterdamu vyloupen, přičemž se ukázalo, že turecký konzulát v Rotterdamu oběžníkem vyzývá turecké organizace v Nizozemsku, aby upozorňovaly na projevy protierdoganovské kritiky. Švýcarské úřady pak podle Ankary měly zrušit výstavu fotografií, která dávala Erdogana do souvislosti se smrtí třináctiletého chlapce, kterého policie zabila v roce 2013 při rozhánění demonstrací v istanbulském parku Gezi. Ve Švédsku turecké velvyslanectví požadovalo zrušit vysílání dokumentárního filmu o genocidě Arménů, následovala polemika kolem projektu Drážďanského symfonického orchestru nazvaného Aghet, což v arménštině znamená „katastrofa“, v jejímž rámci turecká strana požadovala, aby EU odvolala svou dotaci projektu o arménské genocidě. Bruselské úřady reagovaly tím, že otázka financování je prý už uzavřena, zároveň ale vyzvaly managera orchestru, aby „zmírnil text“ a přestal používat pojem „genocida“. Mimochodem, americký Wall Street Journal ve stejné době otiskl celostránkový inzerát popírající tureckou genocidu Arménů a stejná kampaň na billboardech zkrášlila největší americká města…

Pro Recepa Erdogana nejsou takové postupy ničím novým. Už v roce 2003 zažaloval turecký deník Cumhuriyet za otištění své karikatury, a ačkoli tehdejší soud prohrál, loni koncem roku nechal vedoucí redaktory listu uvěznit za to, že „vyzradili státní tajemství“ zveřejněním dalších údajů o tureckých dodávkách zbraní Daeši, což je už dnes ovšem veřejným „tajemstvím“. Následovalo „převzetí“ redakce kritického deníku Zaman, v němž (a v sesterském listu Cihan) přišlo o práci na 400 redaktorů, před pár dny byli po více než ročním soudním procesu na dva roky vězení odsouzeni dva novináři za zveřejnění karikatur z Charlie Hebdo… Celkem je v Turecku „v běhu“ bezmála dva tisíce žalob proti novinářům, umělcům nebo i obyčejným občanům obviněným z urážky prezidenta nebo členů jeho rodiny, další stovky lidí čelí žalobám za orwellovské „myšlenkové zločiny“…